Jan Kršňák, Hynek Trojánek
Text vyšel 19.8.2025 v Page Not Found.
Světem se valí nová pravidla a regulace, která mají děti ochránit od negativních dopadů on-line světa. Pokud se zadaří, mohly by přinést zcela novou kapitolu dějin internetu.
Velká Británie zavádí mechanismy pro ověřování věku, které mají zamezit, aby se děti setkaly na internetu s pornografií. Austrálie se snaží zabránit, aby děti překročily práh sociálních sítí, podmínky pro ověřování věku on-line chystá i Evropská unie. V téměř každém státě Evropy – s výjimkou Česka – sledujeme legislativní snahy vymést chytré telefony alespoň ze škol.
Není zatím úplně jasné, jak vše výše uvedené bude technologicky či společensky fungovat, ale tak nějak tušíme, že bychom to měli udělat. Internet totiž dospěl do stádia, kdy je natolik rozbitý, že nám dochází, že dětem pohyb v jeho sítích neprospívá.
Cítí to učitelé, rodiče i samotné děti. Cítí to dospívající i mladí dospělí. I akademická obec se shoduje, že situace není ideální. Současně samozřejmě platí, že jednotliví vědci se neshodují, což je v rámci provozování vědy přirozené a žádoucí. Odborně totiž není zdaleka nic ujasněné: opravdu vede vlastnictví telefonu k zakrnění samostatnosti? Skutečně sociální sítě způsobují epidemii depresí a úzkosti? Určitě tři hodiny scrollování rozkládají schopnost se soustředit? Převládají nevýhody dětského používání internetu nad jeho přínosy?
Psycho-sociální dopady digitálních světů na člověka nelze přesně kvantifikovat. Výzkumné zaměření se na jeden jev nikdy nedokáže digitální zasíťovanost dětství popsat uspokojivě. Závěry jakékoli studie lze tak snadno shodit ze stolu. Neznamená to, že nemá smysl dělat studie, jen to říká, že studie v oblasti digitalizace dětství nepřinášejí definitivní poznatky. Proto často končívají upozorněním, že pro konečnou odpověď si musíme počkat na realizaci dalších studií…
Například k otázce, zda-li sociální sítě škodí dospívajícím, tvoří Jonathan Haidt, Jean Twenge a Zach Rausch přehledový dokument obsahující 400 stran odkazů na výzkumy rozdělené do kategorií: studie dokazující, že škodí; studie dokazující, že neškodí; studie dokazující, že škodí, když… Rozhodněte se, co chcete mít akademicky potvrzeno a najděte si výzkum, který vašim závěrům dodá na relevanci.
Ať už s oporou ve studie či bez ní, ve společenské atmosféře se začínají prosazovat různé způsoby omezování dětského přístupu k internetu. Pojďme se blíže podívat na jejich kontext, limity i možné přínosy.
Zákaz telefonů ve školách jako začátek obecného úklidu technologií
Tento zákaz je nejjednodušeji proveditelný, a proto se na mnoha školách již odehrává. Na prvních stupních ZŠ funguje bez problémů, na druhých s problémy, střední a vysoké školy se o něj nesnaží: závislost studentů na internetu je zde vnímána jako samozřejmá a nezáleží, jaké má důsledky. Svět se zkrátka digitalizuje a od určitého věku je potřeba se v tom naučit chodit. Nevadí, že ani dospělí netuší, jak v tom chodit smysluplně.
Mnoho učitelů je zákazu nakloněno, jelikož si od něj slibují zvýšení pozornosti dětí k jejich výkladu. To bohužel zákaz zařídit nedokáže. Prvním důvodem je, že tradiční školní způsob předávání znalostí není kompatibilní s životem v informační době. Učitelé ztratili monopol na ukazování světa, děti to cítí, pohybují se na internetu a nebojí se zde učit vlastními cestami.
Druhý důvod je ještě nemilosrdnější. Zákaz telefonů ve škole logicky nijak neomezuje čas, který děti tráví na internetu mimo školu. Chtějí tam být a jsou tam. Důsledkem je rozrušení jejich nervových soustav a kognitivních procesů. Roztříštěná pozornost a mozky navyklé na neustálý přísun vjemů a dopaminu při zazvonění na hodinu nemizí. Děti už zkrátka nejsou, jaké bývaly. Jsou zasíťované, ať mají ve škole telefon nebo ne.
Školy tak definitivně objevují, že kdysi jasná hranice mezi děním ve škole a děním ve světě, je definitivně rozpuštěna. Škola není přípravou na život, je životem. V dětských očích tomu tak bylo vždy, ale my jsme si dětských očí nikdy moc nevšímali. Až teď, poté, co jsme je nechali zaplést do digitálních světů a všímáme si, jak podivně pohasínají.
Co zákaz zařídit dokáže, je odpočinek dětí od obrazovek. Už jen to mu dává smysl. Vedle toho děti poznávají, že je možné někde být a nemít u sebe telefon, což dnes není samozřejmé. Od rodičů to odkoukají těžko, ti jsou s mobilem často i v posteli.
Rozvoj digitálních kompetencí lze ve školách úspěšně provádět i bez přítomnosti osobních telefonů. Dokonce lépe než s nimi. Školy jsou dostatečně technologicky vybavené a je možné přijít na to, jak učit děti digitalizovat sebe i svět smysluplně. Zákaz telefonů ve školách neznamená, že se děti neučí pracovat s internetem. Píšu to dvakrát, protože jde o hlavní argument, proč je škola špatná, když se v ní rozhodnou telefony během vyučování odklidit z dosahu dětí.
Zákaz telefonů by ve školách mohl být spouštěčem interní debaty, jak a co děti vlastně učíme, jaké informace jim předáváme a jak je necháváme rozhlížet se po světě kolem. V rámci takového inovativního učení bychom opět mohli objevit, pokud školy odolají nabídkám Microsoftu nebo Googlu, jak vrátit internetu jeho demokratizační potenciál a jak jej rozvinout, aby byl prostředím umožňujícím tvořivé poznávání světa. Školy by se mohly stát místy, v nichž děti poznávají, co znamená být člověkem. To se zatím ve školách příliš neučí. Pak by dětem pobyt ve škole opět mohl začít dávat smysl a i jejich kognitivní funkce by se mohly zklidnit.
Návodů, jak poklidit telefony ve školách, je mnoho. Například zde a zde. Zákaz telefonů ve škole je začátkem úklidu negativních technologických vlivů na děti. Sám o sobě nic moc neřeší, ale dává smysl, protože někde se musíme začít učit, jak nastavovat technologická prostředí tak, aby sloužila lidem a nikoli technologickým korporacím.
Zákazy sociálních sítí: falešné řešení a polovičatý krok
Sociální sítě rozkládají společnost i dětská nitra, jelikož jde primárně o digitální reklamní billboardy vydávající se za komunikační platformy. Čím více se mezi sebou propojujeme skrze obrazovky, tím se cítíme osamocenější, roztržitější, nervóznější a zmatenější. S příchodem internetu jsme uvěřili, že digitální technologie zjednoduší naši komunikaci, teď se spíš zdá, že ji řádně zkomplikovaly a u mnoha lidí zcela znemožnily. Stále více z nás si raději povídá s chatbotem než s člověkem.
Dospělí trpí negativními důsledky sociálních sítí více než děti. Je to tak vážné, že když si to připustíme a začneme o tom přemýšlet, napadá nás jedině, že by se celá tato digitální zapeklitost mohla vyřešit tím, že nastavíme věkovou hranici, od kdy se člověk může seznamovat s pornografií, extrémním či samoúčelným násilím, sebepoškozováním a dalšími zly.
Někteří se ještě nedávno domnívali, že tech-firmy se o tvoření kyberprostoru starají jako řádný hospodář, rozvíjejí jej, udržují v chodu a pravidelně poklízejí. Ale ukázalo se, že v rámci zvyšování zisků je náplní jejich činnosti spíše šíření nepořádku a ničení světa za neustálého slibování, že se o všechno postarají, protože přesně ví, co dělají. Takže nezbývá, než si to zařídit sami. Jako když dětem desetkrát řeknete, aby uklidily lego, a pak ho do krabice raději nahážete sami, protože už se na to nemůžete koukat.
A tak omezíme dětem přístup na sociální sítě. Laboratorní miskou je Austrálie, zde je tento zákaz již odsouhlasen. Zatím se zdá, že to nedopadá dobře a je možné, že Australané budou díky technickým řešením problému ještě více pod kontrolou neprůhledných algoritmů platforem než doposud. Není jasné, zda potvrzování věku nepovede k efektivnějšímu provozu kapitalismu dohledu. Možná ochráníme děti za cenu ztráty svobody. Ačkoli, to je dobré si přiznat – není jasné, jestli něco jako autonomní pohyb na internetu vůbec ještě existuje. A tak je těžké rozhodnout, jestli se situace významně mění, pokud Meta a spol budou mít nově k dispozici i náš řidičák či občanku.
Regulátoři jsou si vědomi, že zákaz půjde obejít, že průměrně digitálně gramotný 15-ti letý člověk by to měl zvládnout. Z hlediska prevence digitálních totalitních systémů, techno-fašismu nebo techno-feudalismu, je to správně. Jde snad hlavně o to, aby to nezvládly mladší děti. Podobně jako u promýšlení přístupu k pornografii.
Můžeme tak přemýšlet o regulaci sociálních sítí pro děti, ale každopádně jde jen o první a polovičatý krok. Což je v pořádku, první kroky bývají nejisté. I na cestě za smysluplnějšími digitálními světy. Provozovat internet kvůli vydělávání peněz je nejhloupější užití digitálních technologií, na jaké jsme mohli skočit. Nebyla to ničí chyba, spíš duch doby. Internet lze používat tisíci způsoby, ten současný je jen jeden možný.
Jak se formovalo využívání technologií historicky během průmyslové revoluce se lze dočíst v knize Moc a pokrok obsahující i několik kapitol o digitalizaci. Sociální užitek nových technologických sítí se nedostavuje automaticky se zapnutím dané sítě. I proto mají úvahy o regulacích sociálních sítí smysl. Každá technologie má přirozeně svá pozitivní využití a vedlejší, nezřídka negativní, důsledky. Týká se to i technologických řešení technologických problémů.
Možná nás zákaz donutí znovuobjevit již dnes existující alternativní sociální sítě, které nestojí jen na monetizaci. Možná to povede k renesanci webových stránek či k úplně novým způsobům, jak komunikujeme a sdílíme své myšlenky a informace. A možná regulace povedou k pomalému konci všeho, co na internetu bylo dobré. Jedna z kapitol této možnosti se právě odehrává v Británii, kde Wikipedie cítí, že by nemuselo být úplně nutné, aby byli známi všichni její přispěvatelé a snaží se z nově platného zákona ochraňujícího děti před pornografií. Mezitím se na Redditu vypráví, kolik užitečných informací o sexu lze z Wikipedie získat během hodin informatiky, protože školy její stránky samozřejmě neregulují.
Nenacházíme se v jasné a snadno rozpletitelné situaci. Každopádně je čas začít vytvářit takové sociální sítě, které by z dětí (a z nás) nevysávaly citlivá data a nevypalovaly nám oči. Možná nám regulování firem s obří mocí nepřinese zamýšlený efekt, což se lehce může stát, ale může nás navést k poznání, jak si vzít světovou informační síť opět více do vlastních rukou. Úplně to nepůjde, jde o síť strojů rozléhající se po celé planetě a není v lidských silách mít nad ní plnou kontrolu, ale mohlo by to jít alespoň do té míry, abychom nepotřebovali zákazy a přesto nám internet nekomplikoval náš osobní i společenský život. Možná to zní jako sci-fi, ale internet je přeci sci-fi.
O nekupování telefonů dětem
Jsme společností dospělých, zodpovědných rodičů, kteří mají moc rozhodnout se něco přestat dělat. Zvláště pokud shledají, že to škodí jejich dětem. Můžeme se shodnout, že telefony dětem do 12 či 14 let prostě nebudeme pořizovat, aniž by nám to kdokoli musel přikazovat. K dohadování se a ladění postupu můžeme použít telefony a sociální sítě.
Děti nedostávají první telefon, protože jej potřebují, ale protože to potřebují rodiče. Hlavně kvůli strachu o děti, soustavně vytvářeném a syceném marketingem a médii. Dobrý rodič ví 24/7, kde je jeho dítě a co dělá. Děti se tím obírají o samostatnost, možnost osvojit si zodpovědnost a sebedůvěru tím, že nějakou složitější situaci zvládnou samy. Také si zvykají na přirozenost technologického dohledu. Vlastnit chytrý telefon dnes znamená vést si vyšetřovací složku sám na sebe. Smí vám to připadat nepatřičné. Jste-li dítětem, co s tím začne od sedmi, připadá vám to normální a nevyhnutelné. Ale i mezi dospělými již existuje pocit, že sledovat a být sledován, je vyjádřením lásky nebo přátelství.
Druhým důvodem, proč děti dostávají telefon, je, že rodiče nevydrží tlak, že jejich dítě zůstalo ve třídě poslední bez něj. Tlak vychází z předpokladu, že je samozřejmé, že děti mají telefon. Kdyby ve společnosti převládal pohled, že děti vlastnit telefon nemusí, v každé třídě by bylo mnohem více dětí bez telefonu a sociální tlak na jeho zakoupení by byl nižší nebo neexistující jak pro rodiče, tak pro děti. Individuálně se oddálení připojení dětí ke kyberprostoru dosahuje hůře než kolektivně. Britské domlouvání mezi rodičemi dnes spojuje přes 150 000 rodin, české domlouvání je v přípravě a rozběhne se na podzim.
Dětství bez mobilu je klíčovou součástí zdravého dětského růstu i rozvoje digitálních kompetencí v pozdějším věku. Nejdříve je dobré dát čas smyslům, nervové soustavě, tělu i mysli, aby se rozvinuli „po staru“, protože pak se lépe chápe, jak používat technologie lidsky. Chceme, aby děti používaly internet vědomě, smysluplně a bezpečně. Ale to se špatně dělá, když ještě nevíte, co to znamená, zatímco vyrůstáte a hodiny denně se učíte, jak to na světě chodí díky chytrým algoritmům fungujícím efektivněji, když se používají nevědomě a nesmyslně a navíc jsou nastaveny tak, aby vás co nejlépe zabavily. Protože jim jde o vaši pozornost a vaše uvrtání do zákonitostí digitálních světů.
Dospělí jsou na digitálních technologiích závislí hlouběji než děti. Nedokážeme si bez nich představit svět. Jenže se potřebujeme zmocnit, abychom dokázali zařídit, že budou fungovat tak, že nám pomáhají a nikoli nám nutily svou podobu světa. Mocní dospělí jsou ti, kdo dokáží vyřešit problém, když o něm vědí. Digitalizaci dětství našich dětí by za nás mohla vyřešit škola nebo stát, ale to jsou také technologie svého druhu. Nenakupování telefonů můžeme zařídit sami. Stačí se dohodnout, protože kolektivně je to snadnější. Stejně jako vyladění jejich používání námi samotnými. Jestliže chceme, aby děti používaly internet tvořivě a přínosně, bylo by rozumné, kdybychom to dělali taky. Není jisté, co přesně to obnáší, je jisté, že nastává čas na to přijít.
Blíže ke světu, do něhož se nebudeme bát pouštět vlastní děti
Tři výše uvedené přístupy k uklízení digitálních technologií, jež se postupně prosazují, přímo či nepřímo vycházejí ze světového bestselleru Jonathana Haidta Úzkostná generace, který by měl v zimě na Slovensku vyjít česky. Haidt uvádí ještě čtvrté pravidlo pro zdravější život dnešních dětí.
Týká se svobodné hry, nestrukturovaného času a volného pobíhání dětí. Jak se stalo, že děti již neběhají venku a nehrají si na cokoli je zrovna napadne? Podobně jako to kdysi, zcela bez dozoru, dělali dnešní dospělí? Je více příčin, proč k tomu došlo. Je více aut, média se více vyžívají v katastrofických příbězích a chrlí více kriminálních příběhů, jimiž straší rodiče, je větší tlak na dětskou i rodičovskou výkonnost, takže není čas jen tak žít, avšak nejdůležitějším důvodem je, že my, dospělí v rozkvětu sil, dobře víme, že v práci (a nezřídka i ve volném čase) sveřepě tvoříme svět natolik podivný a nebezpečný, že se do něj prostě bojíme pouštět vlastní děti.
Haidt neříká, jak změnit svět. Neradí ostatně ani, jak zařídit dětství bez mobilu u dětí, které už mobil mají. Nelze jen tak přijít a zase jim ho vzít jen proto, že je jim devět a teď se zjišťuje, že je lepší nemít jej do čtrnácti. V některých rodinách to určitě půjde, ale jinde se rodiče budou muset smířit s tím, že člověk kamarádící se přes Whatsapp, Discord či hry si osvojuje jinou představu mezilidské komunikace než ten, kdo si v rámci objevování tajemství socializace se svými vrstevníky nadává tváří v tvář.
I proto je vedle omezování dětského přístupu k internetu nadále potřeba děti (a dospělé) vzdělávat ohledně problémů a možných přínosů digitálních světů. Stejně podstatné však je se bavit o tom, jak uklidit internet. Jak z něj opět vytvořit místo, které je užitečné pro život a ne jen pro vzdělávání umělých inteligencí, což teď dělá každý, kdo si pěstuje své agenty.
Z tématu regulací a zákazů on-line prostoru vyplývají velké otázky a úkoly. Jak opět žít v bezpečném světě? Svět je totiž nejbezpečnější místo k životu, jiné neexistuje. Jak se vymanit z všeprostupujícího vlivu digitálních technologií a dalších strojů tak, abychom si pro sebe současně zachovali jejich největší přínosy? Jak neuvadnout v uvadající společnosti? Jak se neuzákazovat a současně se nerozplynout v beztvarosti nejpozdější moderny nebo jak tomu teď říkáme?
V kontextu klimatu nám beztak žádná jiná cesta než regulace celoplanetárních technologických sítí nezbývá. Komplikovat dětem přístup na internet je v tomto ohledu vlastně taková škola. Uklidit sociální sítě je snazší, než zklidnit fosilní průmysl, finanční systém a vojensko-průmyslový komplex, tedy trojici technologických sítí, které životy dětí ohrožují o něco více než Youtube, X, Instagram a TikTok dohromady.
Nacházíme se v podivuhodně propleteném světě. Třeba se skutečně začne alespoň trochu rozplétat, když omezíme mobily, smažeme pár aplikací a pobavíme se s dětmi o životě. Mohlo by nám to dodat odvahu a osvěžit moc. Mohlo by nás to přivést blíže ke světu, do něhož se nebudeme bát pouštět vlastní děti.
Zákazy a regulace nikdo nemá rád a přinášejí spoustu nedobrého. Jako společnost jsme bohužel příliš dlouho žrali řeči o etice inovací, péči o uživatele a personalizaci, až jsme zapomněli, že na podobě digitálních světů se máme podílet i my sami. A teď máme dojem, že se s tím nedá dělat nic, než to zakázat. Jenže ono se to dá také tvarovat, aby to prostě fungovalo. Jen je potřeba si ujasnit, k čemu to přesně potřebujeme. Děti telefony a sociální sítě k životu moc nepotřebují. Určitě ne ty, co v kapsách nosíme dnes.
