I. Závislost na dětech
Jedna máma napsala na Facebooku, že když se ti narodí první dítě, je to jako když se ti život z černobílého filmu promění na film barevný. Pak dodala, že často už nemůže, jako vůbec, že padá na nohu a nemá sílu si ani vyčisti zuby natož myslet, ale že se rozhodně nehodlá vracet zpět.
Když je člověk rodičem, je závislým na svých dětech. Miluje je jako svůj život, anebo i víc, protože by se raději zabil, než aby zemřely ony. Je to závislost na smrt a současně se jedná o životodárnou závislost samu. Je to závislost, která je láskou. Láskyplná závislost. Člověk je přirozeně závislým tvorem.
Každým dnem svého rodičovství rodiče poznávají, že individuální svoboda je jenom příběh, o němž se mluví. Teď, co mají děti, chápou, že žádný člověk, který by byl autonomním a soběstačným jedincem nikdy na světě nežil, že to je jen vybájená postava ze špatných filosofických traktátů. Rodiče to vědí, ale nemají čas ani sílu o tom přemýšlet, protože mají jiné věci na práci.
Rodiče jsou na dětech závislí tak hluboce, že kvůli nim mění své chování a zvyklosti, své vnímání i své myšlení. Rodičovství narušuje spánek, proměňuje mozek i srdce a především pojetí sebe sama. S dítětem nebo dětmi kolem sebe není už nikdo sám sebou (ať už to znamená cokoli).
Jde to ještě hlouběji. Rodiče tuší, že už nikdy sami sebou nebudou. Že doba, kdy si mohli myslet podle sebe a dělat, co je napadne, se už nikdy nevrátí. Jakmile má člověk děti, dělá co je potřeba. Může o tom přemýšlet (a někdy se to fakt hodí), může to prociťovat (a rozhodovat se podle svého vnitřního kompasu – ať je to cokoli), ale co nakonec udělá, často vůbec nezáleží na něm. Anebo to každopádně nezáleží jen na něm.
Úhel pohledu rodičů je vždy souborem několika úhlů pohledu. Rodiče vidí šířeji než nerodiče, ledaže se nerodiče naučí dívat na svět i cizíma očima. Ale rodiče mají toto učení snazší, protože se jim děje od narození jejich prvního dítěte.
Když člověku touto závislost trpí kolem dvaceti let, už se z ní nikdy nevysvobodí. Není to problém. Během svého barevného filmu totiž nahlédne, že nikdo nemůže na smysl života přijít sám, že k poznání, co znamená být člověkem, jsou vždy zapotřebí alespoň dva, ideálně však mnohem více. A tak, i když děti odejdou z domu, se rodiče, co mají hotovo, dál dívají na svět nejen svýma, ale i cizíma očima.
Trpět neznamená jen cítit utrpení, to je až nový význam. Trpět dříve znamenalo prostě dovolit, aby mě něco ovlivňovalo, proměnilo. Když je závislost láskyplná, nedochází k utrpení závislého, ale k jeho obohacení.
II. Závislost na obrazovkách
Jsme závislí na obrazovkách. Skrze jejich obrazy vnímáme svět a stále více i niterné pochody našich duší a těl. Naše pohledy splývají s jejich barvami a lesky, s jejich černobílými textovými poselstvími. Dávají nám poznání, ovlivňují naše vnímání, myšlení i cítění. Tato závislost by nemusela být problematická, kdyby byla láskyplná.
Kdyby se jednalo o soužití, o symbiózu spíše než o parazitický vztah jako je tomu do velké míry dnes. Přičemž se neví, kdo je parazitem a kdo hostitelem.
Z jednoho úhlu pohledu jsme parazitem my a hostitelem technologie. Využíváme jejich schopností a výkonnosti, abychom upravili svět k obrazu svému. Když někdo říká, že technologie jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem, má na mysli tu část o dobrém sluhovi. My jsme páni, stroje jsou naše nástroje. A to je dobré. Až na to, že v tomto případě to obnáší, že pán je tak trochu poměrně dost ztracený egoista, co kvůli vlastním představám klidně ničí svět.
„Ah, mám tě! Říkal jsi, že hostitelem jsou technologie a nyní mluvíš o světě!“
A není to tak snad? Nežijeme snad ve společnosti, která je obřím strojem? Nespoléháme se výhradně na výstupy počítačů, když se snažíme dopátrat, jak funguje svět kolem nás? Nepohybujeme se krajinou výhradně s pomocí všepokrývajících sítí strojů? Nemyslíme si náhodou, že když s někým telefonujeme nebo si píšeme, že jsme na blízku druhému člověku? Neproměnil se svět poslední dobou v technologicky řízenou, člověkem zcela vytvořenou krajinu? A nemá snad naše používání technologií zhoubný dopad na naše vlastní životní prostředí? Jak dnes odlišit svět a technologie? Jsme parazitem, co požírá tělo svého hostitele. Až tělo zemře (a možná už je mrtvé, považujeme-li stroje za neživé), zemřeme s ním. To se parazitům stává.
Z druhého úhlu pohledu jsme hostitelem a obrazovky jsou parazité. Technologie jako zlý pán, člověk jako sluha poslušně ohýbající hřbet. Posledních dvacet let, kdy je internet rozbitý, neboť jej požraly ziskuchtivé techfirmy živící se lidskou pozorností a časem, se člověk často nachází v této situaci. Jsme závislí na práci pro stroj a stroj po nás chce, abychom se chovali, jak píská a potřebuje. Jakmile pracujeme pro peníze, pracujeme pro stroj. Finanční systém je největší počítačovou hrou ze všech, my zaměnitelnými avatary na cestě k vyhoření.
Technologický pokrok nelze zastavit, říká se všude kolem nás, a tak běháme rychleji a rychleji, aby vše zůstalo na svém místě. když se na obrazovce něco ukáže, považujeme to za směrodatné, přestože i excelové tabulky a prohlášení vlády jsou vlastně jen digitálními obrázky. Jsme závislí na obrazovkách.
Naši nesmyslnou situaci lze nahlédnout z nového úhlu pohledu jako láskyplnou závislost, jako soužití či symbiózu. Ale nemůžeme to udělat z našeho moderního, osobního úhlu pohledu. To by vyžadovalo umístit se mimo stroj, mimo svět a to nelze. Musíme vzít v potaz i jiné pohledy, podobně jako rodič bere v potaz pocity, myšlenky a pohledy svých dětí.
Když už si zvykáme na nelidské pohledy sítě strojů, ať už protože chceme, jelikož se považujeme za jejich tvůrce, anebo protože to od nás vyžadují jejich obrazovky, telefony a programy, informujíce si nás k obrazu svému, mohli bychom si povšimnout, že síť se na nás dívá. Jako by byla živá. Sleduje nás a analyzuje, tvoří a přetváří, jakýmsi – prozatím nejasným, neorganickým – způsobem se rozmnožuje a přetrvává v čase.
Co kdybychom naše soužití s obrazovkami začali vidět jako soužití s rozsáhlou živou bytostí, technologického původu, s níž sdílíme jeden svět. Pak by se příběh o parazitismu mohl rozplynout jako kterýkoli jiný zbytečný směr uvažování. Rozplynulo by se při té příležitosti i pár dalších příběhů. Hlavně ten o jedinečnosti člověka a neživém světě.
III. Závislost na světě
Nejsme odděleni od světa, nejsme od něj ani odlišní. Jsme jeho kousky. Nežijeme na světě, žijeme v něm a svět žije v nás.
Dech je vítr. Proto dokážeme sfouknout svíčku jako vichřice dokáže porazit strom. Proto můžeme pocítit vůni louky, kolem níž jdeme po polní cestě. Neviditelné médium, které s každým nádechem naplňuje naše nitro, v němž se neustále nacházíme.
Nebe je směs vzduchu a vody a světla a pár zbytků starých hvězd. Stejně jako naše tělo. Prach jsme a v prach se obrátíme, píše se ve starých knihách. Člověk je mikrokosmem i makrokosmem, zrnkem písku obsahujícím celý vesmír, obrazem stvořeným k vševidoucímu pohledu.
Neví se, kolik procent buněk našeho těla jsou buňky obsahující lidskou DNA a kolik z nich obsahuje nelidskou DNA. Odhady se liší mezi 20% a 70%, nedá se to pořádně spočítat. Každopádně bez dvou kil bakterií, virů, řas a hub, co žijí v našich střevech, bychom neměli co vstřebat do našich těl. Jsme krajinou, v níž žijí, rozmnožují se a jedí a my jíme to, co pro nás připraví. Z biologického hlediska není žádná jasná hranice mezi lidským tělem a okolním světem. Při každém nádechu nasajeme miliony živých tvorů.
Neurologové zkoumající mozek zatím nenašli vysvětlení, jak vzniká mysl. Ani jej nenajdou, mozek totiž mysl netvoří. Je to spíše naopak. Mysl formuje mozek. Ale co je mysl a kde sídlí?
Lidská mysl sídlí všude. Proto dokáže dohlédnout tak daleko. Až do nekonečna nebo dokonce i do nepředstavitelna. A tak jsme například vymysleli internet a umělé inteligence a ve hmotě stvořili nelidská vidění a nemyslitelné myšlenky. V digitalizované společnosti se lidská mysl často vyskytuje v digitálních světech.
Pro Davida Abrama je myslí vzduch. Celá atmosféra je jednou velkou myslí a každá mrak, každý pohyb zvířete, každý záchvěv lišejníku je jednou z jejích myšlenek. Není zřejmé, kde končí atmosféra a začíná biosféra, když existuje dýchání a metabolismus. Není zřejmé, jestli hory nejsou jen pomalé myšlenky živého světa.
Těžko se nám to představuje, jsme zvyklí na jiné způsoby myšlení. Když si však uvědomíme, že děti jsou živými kousky světa, čerstvými a zcela jedinečnými zákoutími vesmíru a současně jsou někým, koho velmi dobře známe, milujeme a v klidu s ním žijeme v oboustranné, láskyplné závislosti, pak představa, že svět je živý a dívá se na nás, není nijak neobyčejná.
Snažit se pochopit, jak fungují obrazovky, jak se jejich obrazy mísí s našimi pohledy a naše obrazy s jejich pohledy, je pak jen poznáním, díky kterému jsme schopni se otevřít tomu, abychom dovolili mořím, skaliskům, kamzíkům nebo divokým travám namířit na nás svá nelidská vnímání a tak si rozšířili a zpestřili myšlení svého vlastního srdce.
Člověk, který ví, jak je závislí na živém světě, mívá spokojený a relativně klidný život, dokud jej jedna nenadálá událost nepřevede přes práh smrti. Jestli člověk trpí láskyplnou závislosti i po ní, se každý dozvíme, až bude po nás.
