Právě teď se nacházíte ve filmu. Váš pohled se noří v obrazech. Odehrávají se na obrazovce před vámi i ve vašem nitru rozprostírajícím se v krajině za vašima očima. Je to širá a hlubinná krajina. Jste to vy.
Na besedách říkají, že jsem zakladatel projektu digiděti. Ve skutečnosti nejsem firma ani vzdělávací organizace, nejsem podnikatel ani neziskovka. Jsem ten, co dělá digiděti. Digiděti nejsou projektem, jsou ztělesněným i neviditelným filmem. Jako každý film jsou hrou světel a stínů, obrazů a pohledů. Navíc jsou však hmatatelným filmem.
O prevenci, rozvoj digitální gramotnosti či kyberbezpečnost jde jen v zadním plánu. Semináře a jiné osvětové aktivity nejsou primárně výukou, jsou spíše filmovou scénou, setkáním s příběhem, mizanscénou, kde se odvíjí život. Nerozdávám pracovní listy nebo dotazníky, rozdávám pohledy a obrazy.
Digiděti jsou zklidňující film. Účast v něm zklidňuje člověka i svět, co si vytváří. Tím, že do kulturních a civilizovaných vyprávění vpouští i příběhy pocházející z dob, kdy ještě neběžel čas.
Ten film nedávají v kinech, ale můžete si jej pustit v televizi nebo na počítači. Teď si jej pouštíte. I četba je dívání se. I písmena jsou obrazy. Vše, co naleznete na těchto stránkách, je součástí toho filmu. Každý příspěvek, každá fotografie, záznam rozhlasového rozhovoru, cokoli.
Když mě potkáte na besedě kdekoli po Čechách, když sedíte na školní židli zatímco vaše lavice je odsunuta kamsi ke zdi a zahráváte si s myšlenkami, co vás nikdy nenapadly, když koukáte na můj Facebook nebo Instagram nebo Youtube, kdykoli na mě narazíte na síti, díváte se na film o digidětech. Jste uvnitř něj.
Protože vlastníte telefon nebo počítač nebo spíše obojí a protože digiděti jsou filmem o digitalizaci života. O tom, jak člověka proměňují technologie, zatímco se rozkoukáváme po světě, kde se pohybuje přespříliš strojů a obrazovek. Nejde jen o mé sítě, ve hře jsou i ty vaše. A celý internet. Všichni jsme digiděti.
Tento film existuje nezávisle na mně nebo na vás. Není mým ani vaším dílem. Současně platí, že se podílíme na jeho tvorbě. Zatímco on tvoří každého z nás.
Je to hladící film. Svět v něm hladíme očima, rukama i obrovskými stroji zapojenými do ještě obrovštější sítě. Když postavy toho filmu poznávají, jak se děti dotýkají telefonů, nalézají též možnosti, jak se smysluplně a láskyplně dotýkat světa. Celého světa, světa jako takového, dokonce i oněch tajemných světů rozléhajících se uvnitř srdečních krajin.
Digiděti jsou lidé, kteří o sobě přirozeně natáčejí film. Podobný tomu zdejšímu. Kamery jsou důležité součástky dnešních telefonů. Děti se ve 21. století přirozeně síťují. A natáčejí a stáčejí a otáčejí, v některých případech úplně naruby.
Film digiděti vzniká podobně jako identita digidětí. Jde o řetězce textů, obrazů, pohledů a promluv. A o jejich sdílení. Jde o vlastní viditelnost, o přijetí společností, o smíření se světem. A také o jeho objevování a o nalézání, co znamená být člověkem. Dnes, zítra, letos, v tomto tisíciletí.
Film vypráví o digitalizaci života, o průnik algoritmů a struktur do krajin a do lidského nitra. Zviditelňuje emoce, které v nás vyvolávají stroje a mechanismy, kterými naše myšlení nasákne pokaždé, když pohled člověka splyne s obrazovkou. Jde o zemi devastovanou technologickým pokrokem a duše zmítané příběhy, z nichž neprýští radost ani smysluplnost.
Jde o přirozeně umělou závislost na telefonu, které děti čelí s neukojitelnou zvědavostí, zatímco my ji přijímáme s bezmocnou rezignovaností.
Ten film je hejno scén z každodenního života, roj světelných efektů, smečka zářivé temnoty, proud tepla, co ohřívá atmosféru a přehřívá lidská těla. Selfie, které vidíš jen ty. Video, cos prostě potřeboval sdílet. Komentář, který sis nedokázal odpustit. Seriál tak dlouhý, že než se ti načte či stáhne, stáhneš si kůži. Je to film ve tvaru klubka zasíťovaných epizod. Je to had a ty víš, že si do toho jablka potřebuješ kousnout.
Zvukovou stopou digidětí je šumění větru, vrnění notebooku, pípání mobilu, tlukot srdce a povstávání husí kůže.
Je to dlouhý film. Nemá začátek ani konec. Pointu si musí každý natočit a prožít sám. Stejně jako deset tisíc záběrů tvořících celý film. Jeho výskyt se neomezuje na plátno ani na jedinou obrazovku. Odehrává se stejně tak v posteli těsně před usnutím jako na oběžné dráze. Jsou týdny, kdy navštívím čtyři, pět různých měst. Jsou dny, kdy si Největší přednášku pouští lidé na třech kontinentech současně. Jedna známá četla knížku o digidětech na plachetnici v Chorvatsku a spadla jí do vody a díky tomu je ten film teď středomořskými proudy roznášen po oceánském dně. Pochutnávají si na něm rejnoci.
Film nemá scénář ani žádnou hlavní postavu. Není zde žádný konkrétní kameraman, producent ani režisér. Žijeme ve společnosti, kde se všichni fotíme a natáčíme a informujeme sebe i ostatní a nikdy to nepřestává ani nezpomaluje. Musíme to dělat. Natáčíš se, když vstáváš i když jdeš spát. Musíš se otáčet, tenhle stroj se nedá zastavit. Nikdo neví, jak ten film dopadne. Určitě dobře.
Nejste tedy hlavní postavou toho filmu. Ani já jí nejsem. Hlavní postavy už nejsou potřeba. Ani vedlejší. Ani scénáře, natáčecí plány, střihači, ostřiči či zvukaři. Potřeba už jsou jen bytosti s otevřenýma očima. Hrají a zahrávají si tu děti, rodiče a jiní dospělí i nedospělí, učitelé, učitelky a jiní roboti, umělé inteligence, ptáci, sledovací softwary, chytré kamery, lišky, operační systémy, sociální sítě nebo hyacinty. je to síť očí, síť pohledů a obrazů. Občas je v tom filmu erotická scéna.
Je to film, na který se dívají lidé i celý živý svět. Odmalička. A on se dívá na ně.
Todos somos la película que nos estamos montando aquí.
Stroj, v němž žijeme, je kinematografický stroj, stroj píšící svým pohybem. Proto tento film vzniká za pochodu, pohybem po republice, výskytem na netu, záchvěvy myslí, pohnutím srdcí, mrkáním očí. Digiděti jsou kinematografií, všechna jejich videa, každá zpráva na dětském Whatsappu, jejich síťující se pohledy, to vše je kinematografií.
Jestliže se dnes všichni pořád natáčíme, jestliže nás náš telefon neustále sleduje, co je a co není film se rozplývá. Digiděti v tom rozhodně jasno nemají. Vím to, mluvívám s nimi o tom. Říkají, že se často dívají na videa. Video latinsky znamená vidím. Nelze určit, kde končí svět pohledů a začíná říše obrazů.
Věřte mi, když říkám, že dělám film. Je to skutečný film. Živý, divoký, dobrodružný, milostný, pomalý i rychlý, životodárný. Film obecný.
Vím, co říkám, jsem filmový teoretik, mám na to papír s latinskými obraty. Digiděti nejsou jen lidé s kinoaparátem, jsou kinematografií, co se vyvléká z věku své technické reprodukovatelnosti jako motýl opouštějící kuklu. Expandují kino jako mladá krev. Film má budoucnost, všichni youtubeři jsou zatím němí. Ale brzy se naučí mluvit.
Jsem jako digiděti. Vy též. Stáváme se tím, koho potkáváme, na koho myslíme, koho vídáváme. Vcítil jsem se. A pustil se. Jako film.
Není to film o lásce, je z ní upředen. Nevzniká vržením světla na plátno jako v kině, je světlem vycházejícím z lidských očí. Láskou, co k sobě neoddělitelně pojí pohledy a obrazy. Není to film, je to síť filmů. Síť, v níž žijeme a kterou můžeme kdykoli projít ven, pryč, když se odvážíme vstoupit do jejích očí, když se necháme obejmout jejími pohledy. Digiděti nejsou realistickým filmem, jsou realitou.
Je to sluneční svit, když se odráží od vodní plochy nebo proniká kůží do lidského nitra. Jako paprsky procházející oblaky, jen doopravdy. Jsou to stíny vrhané Měsícem i vůně Saturnu, co ti včera proletěla nosem. Jako ta vážky, kterou jsi chtěla být. Je to film, v němž čas běží klidně i pozpátku. Je to láskyplný film, kde se obrazy milují s pohledy jako se děti milují se svými rodiči.
Film je proměna obrazů a pohledů. Setkání tmy a světla, mísení vody, vzduchu, ohně a země, pronikání a opouštění, objevování a ztrácení, skrývání a zviditelňování. Je to film, v němž se nalézá smysl života i pramen tajemství.
Tenhle film otevírá oči, dokud nejsou zavřené.
