Reklama a lidské tělo

Na počátku 21. století považuje stroj reklamy za nejdůležitější ze všech informací. Možná proto, že jsou to lži, o nichž se přirozeně ví, že jde o lži a současně je akceptováno, že to tak je. U ostatních typů informací, u fakt nebo příběhů, je jejich pravdivost mnohem složitější. U reklamy je lež prostě lež. Ve světě, kde už nikdo nestíhá rozumět, není střípek jasnosti vůbec málo…

Smyslem existence velké části kyberprostoru je produkce a distribuce reklam. Reklamy jsou informace žijící na pomezí mediální krajiny a masové tovární výroby. Ta se rozšířila v první polovině 20. století a přinesla záplavu věcí, které nikdo nepotřeboval, ale bylo je potřeba prodat, a tak se reklamy staly populárními.

Příjmy z reklam tvoří 97,5 % příjmů Facebooku a 81 % příjmů Googlu. Jak Facebook, tak Google jsou obřími interaktivními reklamními panely.

Dnes žijeme v konzumní společnosti. Být člověkem znamená konzumovat, nakupovat, využívat, zahazovat a opět nakupovat. Obýváme svět přeplněný zbožím, topíme se v hojnosti produktů, v oceánu nabídek a příležitostí k nákupu. Všechno lze koupit, dokonce i víru v technologickou nesmrtelnost. Jelikož v nekonečném dostatku by se nakupování zadrhlo, vyrábíme věci na jedno použití, anebo tak, aby se rychle rozbíjely.

Brian Thomas Swimme – Skryté srdce kosmu (str. 24 – 28)

Používáme reklamu, aby nás neustále přesvědčovala o existenci našich nedostatků, ať již materiálních nebo fyzických či psychických. Proto reklamy vytvářejí umělé představy, touhy a potřeby, čímž produkují permanentní nespokojenost a obavy, že se mnou není něco v pořádku nebo mi něco chybí, případně obojí naráz. Základní náplní marketingového snažení je tvorba nespokojených a nejistých lidí, kteří se snadněji manipulují, a proto více nakupují.

Zásadní studie vzniklá na Liberecké univerzitě pod vedením Jitky Burešové. Kniha je ke stažení nebo koupi zdarma k dispozici zde.

Je více lidí závislých na nakupování než na počítačových hrách.

Prokop Hapala o automatizaci světa

„Běžní lidé i ekonomové jsou dnes tak omámení narativem konzumního kapitalismu, že věří v nezbytnost konzumenta i poté, co přestane být potřebný pracovník a voják. Ti levicově naladění optimisticky předpovídají, že kapitalisté budou chtíce nechtíce muset zavést základní příjem, aby vůbec existovali konzumenti platící za jejich výrobky, jinak se jejich hospodářské impérium zhroutí. Pokud ale domyslíme smysl konzumního zboží – tedy jeho funkci motivace pracovníků a úplatek za loajalitu poddaných –, musí nám být jasné, jak jsou takové naděje naivní.

Pokud tedy nezavedeme spolehlivé mechanismy redistribuce bohatství a moci ještě před dosažením takové míry automatizace, později už k tomu pravděpodobně šance nebude.“

Zviditelňovat moc reklamy je potřeba, ale jak už to ve stroji bývá, jsou i další obvody a součástky, jimiž je třeba věnovat pozornost. Proto je menu těchto stránek plné zvláštních výrazů a sousloví.

Dětství ve stroji

Děti žijící ve stroji se musí naučit vnímat reklamy správně, aby z nich jednou vyrostli zodpovědní zákazníci. Ale vlastně i to je dnes málo. Je potřeba stát se zbožím, je nutné naučit se prodávat sám sebe. V módě je nikdy nebýt spokojený sám se sebou a vědět, že vždy mohu udělat něco víc, dál, výše, rychleji. Stačí si k tomu sehnat správné vybavení.

Díky youtuberům a jejich zalíbení v e-shopech je potřeba seznamovat děti se základy marketingu od první třídy. Avšak i hodiny mediální výchovy a ekonomické gramotnosti jsou zoufale málo. Jsme v tom totiž všichni až po uši. Nedokážeme si bez reklam představit svět, přestože je většina z nás nemá ráda. Není úniku. Jsme odsouzeni chodit v mračnech vizuálního a zvukového smogu, nechávat se manipulovat, znejišťovat, strašit a shazovat.

Aktuální verze lidské svobody zní: staň se zbožím a na sociálních sítích dělej reklamu sám na sebe. Buď konzumentem sebe sama.

Jaký vliv má reklama na naše děti?

Jen poznámka…

Na stránkách mediar.cz se člověk může ponořit do hlubin atmosféry, v níž si reklamní průmysl dělá permanentní reklamu sám na sebe tím, že se prezentuje jako zpravodajství z mediálního světa.

Reklamy na internetu je možné blokovat. Je to etické a především zdravé.

Do svého prohlížeče si lze stáhnout jeden z těchto blokátorů, anebo si najděte nějaký další. Jsou tací, kteří říkají, že to není etické, protože leckteré stránky, často se zpravodajským obsahem, jsou na zobrazování reklam finančně závislé. Reklamní průmysl se zmocnil nejenom informačních médií (televize existuje primárně kvůli reklamám, pořady jsou jen výplní mezi jednotlivými reklamními bloky), ale zotročil též demokratické procesy. Svobodné volby jsou dnes ve všech zemích jen soubojem reklamních agentur. Už v nich nejde o myšlenky, ideje ani plány, ale jen o slogany a jejich barvy a fonty.

Jakmile na něco vidíme reklamu, víme, že to nepotřebujeme.

Jakmile na něco vidíme reklamu, víme, že to nepotřebujeme.

Co dělat, když už reklamu vidíme?

Pokud je v televizi, vypněme zvuk a dívejme se dál. Bude nám připadat tak nesmyslná, že si s danou značkou spojíme pocit zbytečnosti a blbosti. Je praktické televizi vůbec nemít. Stejně praktické je nekupovat si žádné noviny či časopisy, v nichž jsou reklamy. Skutečnost, že sdělovací média dnes nemohou bez reklam přežít, je symptomem reklamní nemoci, kterou naše společnost trpí.

Na sociálních sítích nebo kdekoli jinde na internetu nikdy na reklamu neklikejme. Prostě odolejme. Je to dobré cvičení na vůli a sebevědomí.

„Kdyby konzumenti měli důvěru v reklamy, pravděpodobně by byly efektivní. Když konzumenti reklamám nedůvěřují, selhávají.“ (Winston Fletcher) https://www.marketingweek.com/for-the-sake-of-the-adults-stop-advertising-to-kids/)

Čím víc dat, tím víc reklam, čím víc reklam, tím víc nákupů

„Jedním z hlavních důvodů, proč často kupujeme věci (v tomto případě digitální nástroje), které až zas tak nepotřebujeme, jsou pokročilé možnosti cílené reklamy či článků. Jednička na českém internetovém trhu, Seznam.cz, tyto reklamy nazývá reklamními nabídkami, které vás skutečně zajímají. Zobrazují se vám podle datové stopy, kterou při pohybu internetem vytváříte. Jelikož jsou však lidé už vůči reklamě jako takové poměrně otrlí, zahrnuje tento systém i automatické zobrazování článků – a to nejen článků skutečně zpravodajských, ale i takzvaných advertorialů, tedy článků vytvořených ve spolupráci se zadavatelem. Jsou to zkrátka reklamy umně převlečené za články.

Pokud automatické algoritmy vyhodnotí, že vás baví číst si o technologiích, vyhnout se následující mediální mašinérii nutící vám konkrétní výrobek (či na ni nereagovat) je velmi obtížné.“ (Vakat)

https://a2larm.cz/2022/11/proc-kupujeme-digitalni-vychytavky-i-kdyz-o-ne-uz-casto-ani-nestojime/

Vedle digidětí a sdělovacích médií, rozežírá marketing také demokracii.

Politická reklama je pro ni škodlivější než nepřátelská propaganda. Žádné volby nejsou svobodné, jde-li v nich o souboj billboardů, reklam a televizních show. Stává se zvykem, že se k politickému střídání vedle politologů vyjadřují též marketéři. Volební klání díky jejich činnosti v posledních letech zcela opustila potřeba myslet. A předstírat, že v politice jde o skutečnost…

Brian Thomas Swimme – Skryté srdce kosmu

Děti a reklamy

Facebook a Google jsou chytré (tj. algoritmicky řízené) reklamní panely

„V roce 2017 sepsali dva vedoucí pracovníci společnosti Facebook třiadvaceti stránkový dokument pro australské a novozélandské inzerenty. Zpráva popisovala systémy pro shromažďování „psychologických poznatků“ o 6,4 milionu středoškolských a vysokoškolských studentů a pracujících mladých lidí z Austrálie a Nového Zélandu. Dokument podrobně uváděl řadu způsobů, jak Facebook využívá své zásoby behaviorálního přebytku, aby přesně určil okamžik, kdy mladý člověk potřebuje „posílit sebedůvěru“ a je tak nejzranitelnější vůči konkrétní konfiguraci reklamních podnětů a šťouchů: Facebook může sledováním příspěvků, obrázků, interakcí a internetové aktivity zjistit, kdy se mladí lidé cítí vystresovaní, poražení, zdrcení, úzkostní, nervózní, hloupí, směšní, k ničemu a neschopní.“

(Zuboff – Věk kapitalismu dohledu, str. 352)

Uniklý dokument jsem nenašel. Nevím, proč novináři takové texty skrývají.

Odpověď Facebooku zde.

Instagram vs. realita

Přibližně od 60. let jsou ženy v civilizovaných společnostech nuceny procházet programem:

„Jsi hnusná a tlustá, dělej s tím něco.“

Program vymyslel kosmetický a módní průmysl. Každá žena s jeho obrazy zápolí opakovaně, často během celého svého života. Obrazy programu na ně útočí při vstupu do kadeřnictví, z filmů a videoklipů, z příběhu, co přesvědčuje, že modelky jsou důležité osobnosti, ze stránek časopisů nebo z reklam. Nejvíce obrazů tohoto programu je nyní k potkání na Instagramu či TikToku. Ty jsou aktuálně nejpoužívanějšími nástrojem tohoto stroje na permanentní nespokojenost se sebou samou.

Buď tam, buď aktivní, buď pozorná a dozvíš se, jak být krásná. Informuj se, inspiruj se, najdi sama sebe. Protože jinak jsi ztracená… dělej s tím něco: pochybuj o sobě a nakupuj.

Žádný takový program neexistuje, říká stroj, každá žena má svobodu a zodpovědnost dělat si se svým tělem, co se jí zlíbí.

A tak jsou ženy masírované digitálně upravenými fotografiemi jiných žen a přitom docházejí k závěru, že podivné pocity, jež prožívají, jsou jejich vlastní. Mohou si za své tělo samy a měly by s tím něco dělat. Krása něco stojí a je kvůli ní potřeba trpět. Když je dívkám 12, 13, 14, atd. tlak spektáklu se prakticky nedá ustát se zdravou kůží.

Tématu těla a body shamingu (včetně auto-body shamingu) se věnuje Moje tělo je moje. Můžete jim napsat a pozvat si je do školy.

Výzkum o kultu krásy v online světě mezi českými žáky a studenty naleznete zde.

Tato kampaň z roku 2011 upozorňující na zrůdnost digitálního upravování těl neměla na fungování stroje, v němž žijeme, žádný vliv. S masivním nástupem sociálních sítí a automatických filtrů se vše posunulo ještě mnohem dále.

Když děti sní o tom, jak budou velké, přemýšlí, co si koupí, až budou moci…

Děti jsou jednou z důležitých cílových skupin marketingu. Dětské počítačové hry jsou plné rozmanitých reklam. Někdy je dítě povinno reklamy sledovat, aby se ve hře mohlo dostat dál, jindy za jejich shlédnutí dostává diamanty nebo hvězdičky.

Unboxing videos, v nichž se odehrává vybalování věcí z krabic (nebo z Kinder vajíček) jsou továrnou na konzumní způsob života. Trénují dětskou pozornost k uměle vyvolávaným tužbám. Jde o tvorbu závislosti na reklamě. Využívá se zde dětské radosti z novinek, rozbalování je zviditelňováním tajemství. Malé děti jsou nadšené z děje, jenž se odehrává mezi neviditelnem a viditelnem. Zahalené se odhaluje. Jde o archetyp poznávání světa. Nadšení ze světa vynořujícího se z neviditelna je přirozené a důležité, problémem je jeho propojení s reklamou. A s animovanými filmy vytvářenými počítači – jak vypráví James Bridle v následující přednášce:

Z dějin vystavování dětí reklamám

Adbusters – převracíme reklamu naruby od roku 1989

Kdybychom zrušili všechny reklamy, přišli bychom jedině o lži.

Ten, který potřebuje reklamní agenturu, anebo firma, která má dokonce vlastní marketingové oddělení, většinou vyrábí něco, co nikdo nepotřebuje a kdyby to neexistovalo, nic by se nestalo. Platit si reklamu je známkou slabosti a vědomí, že to, co dělám, nedává lidem smysl, a proto potřebuji stroj na umělost, aby lidem nalhal, že mají utratit peníze zrovna za moji zbytečnost.

Tvořit a prodávat reklamy je psychická nemoc.

Existují též smysluplné informace a potřeba je sdílet, pak mluvíme o matteringu.

O lišce

„Než jsem na své zahradě a v malé přírodní rezervaci za ní začal lišku pravidelně potkávat, jsem o mrštné eleganci, která je tomuto zvířeti vlastní, nevěděl. Podleze nebo přeskočí plot s nečekaným půvabem. Liška je trochu podivná ve své smíšené povaze, ve které se mísí vlastnosti psa a kočky. Její povaha je v mnoha ohledech dvojznačná. Stopuje ve dne, ale také v noci, lidé ji loví, ale nejedí a obývá okrajové plochy opuštěných zahrad, hřbitovů a nočních ulic metropole. když ji vidím v její dokonale arogantní rychlosti, chápu, že vlastní jenom sama sebe. Ztělesňuje, jako žádný jiný organismus v mém městském prostředí, vznešenou nezávislost masožravce, a s tím je lišce vlastní něco, o čem víme, že také existuje v nás. Mnoho z nás tajně touží po liščích tajemných způsobech, jak mít svět k dispozici. Proto nám její krátká, záhadná zjevení potvrzují, že to, co je nám nejdražší, je naše svoboda.“ (Andreas Weber – Cítí, tedy je, str. 163)

Ztohoven – Znásilněný podvědomí (2003)

Reklama je nejmocnější médium. Útočí na nás z televize, rádia, z internetu, ze stránek časopisů… zahlcuje ulice, dopravní prostředky, poštovní schránky i veřejné záchodky. Nevyhnete se ji. I když zdánlivě nabízí různé zboží, představuje stále tentýž dokonalý svět, ve kterém se po sladkém hubne, kde žvýkačky čistí zuby, cigarety chutnají a voní a auta jsou nejbezpečnějšími místy na světě. Hodnoty bez hodnot, krása bez krásy.

Možná si myslíte, že vás se to netýká. Reklama ale postupně a nenápadně znásilňuje podvědomí každého z nás.

Proto si bereme slovo. Zneužíváme reklamu, která zneužívá naše nejvnitřnější touhy, myšlenky a city, aby prodávala zboží.

Brandalism – „Jsme lidé, ne cíle.“

Každá reklama smí být zničena.

Neexistuje nic jako právoplatná reklama, reklama nemá autorská práva, ani žádné legitimní vlastníky. Je určena pro naše smysly a naše smysly si s ní proto mohou dělat, co potřebují.

Existence reklamy je zcela zbytečná.

Každé zničení reklamy je úklidem světa.

Jakmile na něco vidíme reklamu, víme, že to nepotřebujeme.

Jakmile na něco vidíme reklamu, víme, že to nepotřebujeme.

Jakmile na něco vidíme reklamu, víme, že to nepotřebujeme.

Rozhovor s Michaelou Thomas

„Často jsme například u většího obalu s menším obsahem dělali flash: Nová vylepšená receptura. Tehdy mi to ještě nepřišlo tak divné, spíš jsem měla radost, že pracuji na nějaké zajímavé značce. Ale postupem doby jsem se začala probouzet – a k tomu definitivnímu probuzení došlo s narozením prvního dítěte. To jsem si uvědomila, že na této planetě nejsem jen sama za sebe.“

Michaela Thomas došla k názoru, že marketing je nástrojem devastace přírody i lidí. „Došla jsem k tomu, že je to dokonce nástroj destrukce, a to protože používá opravdu manipulativní techniky. Používá lži, vytrhává věci z kontextu a pak je záměrně zveličuje. A celý kontext, který je strašně důležitý pro to, abychom pochopili, jak věci fungují, záměrně zamlčuje.“

Když digiděti sní, že se uživí jako youtubeři nebo influenceři, sní o hraní v reklamě.

Případně o natáčení reklam v kombinaci s hraním her. Být youtuberem či influencerem znamená vytvářet permanentní reklamu na sebe sama. Jejich každodenní život se mění na nekonečný seriál reklamních postů a postur. Jakmile naberou počet sledujících, jež připadá zajímavý firmám a reklamním agenturám, už nikdy nad jejich sny nezapadá slunce a za každým rohem číhá dobrodružství plné zážitků. Jejich svět se stává dokonalým a oni se stávají autentickou chodící figurínou.

Během posledních pár let se většina úspěšných youtuberů rozhodla, že si založí e-shop.

Prodávají merch – předměty s reklamou na sebe sama. Když hovoří s dětmi, nehledají již sledující či fanoušky, ale nakupující. Jedině fanda, co si něco koupí, je skutečný fanoušek. Aby toho youtubeři dosáhli, neváhají děti často oslovovat velmi nevybíravým způsobem. Někdy je to manipulace, jíž děti nemají šanci prohlédnout, jindy jde o nezastírané vydírání.

TOHLE TÉMA JE JEŠTĚ POTŘEBA HODNĚ DOKONČIT, ALE TEĎ SE MI NECHCE…

Scott Galloway

„But let’s be honest, advertising sucks. Cable ads provide a glimpse into what it’s like to have restless leg syndrome, and digital ads, while more relevant, are carbon — the noxious byproduct of converting attention into shareholder value via algorithms that bring out the worst in the species. I’ll say it again, advertising sucks.“

K teorii reklamy a spektáklu

Dokumentární film Adama Curtise Století Já (2002) o dějinách reklamního průmyslu, psychoanalýze a dalších technikách umožňujících manipulaci s lidskou pozorností a sebepřijetím.

O filmu psal v roce 2012 Tomáš Hajzler.

A na závěr, nepostradatelná klasika: Společnost spektáklu Guy Deborda.

Což je o tom, jak se všechno a všichni proměňují na obrazy a na zboží. Napsáno v roce 1969. O deset let později Debord napsal pokračování, které již není tak známé, protože v něm především konstatuje, že první díl nic nezmohl a svět se dál mění na obrazy a zboží. Dnes již nevíme, jaké to bylo, když jsme člověk nepotkával reklamy a nebyl nucen neustále vytvářet jednu chodící a bezustání vyprávějící o jeho vlastní dokonalosti…