Reklama a lidské tělo

Jakmile na něco vidíme reklamu, víme, že to nepotřebujeme

Co dělat, když už reklamu vidíme?

Pokud je v televizi, vypněme zvuk a dívejme se dál. Bude nám připadat tak nesmyslná, že si s danou značkou spojíme pocit zbytečnosti a blbosti. Je praktické televizi vůbec nemít. Stejně praktické je nekupovat si žádné noviny či časopisy, v nichž jsou reklamy. Skutečnost, že sdělovací média dnes nemohou bez reklam přežít, je symptomem reklamní nemoci, kterou naše společnost trpí.

Na sociálních sítích nebo kdekoli jinde na internetu nikdy na reklamu neklikejme. Prostě odolejme. Je to dobré cvičení na vůli a sebevědomí.

„Kdyby konzumenti měli důvěru v reklamy, pravděpodobně by byly efektivní. Když konzumenti reklamám nedůvěřují, selhávají.“ (Winston Fletcher) https://www.marketingweek.com/for-the-sake-of-the-adults-stop-advertising-to-kids/)

Čím víc dat, tím víc reklam, čím víc reklam, tím víc nákupů

„Jedním z hlavních důvodů, proč často kupujeme věci (v tomto případě digitální nástroje), které až zas tak nepotřebujeme, jsou pokročilé možnosti cílené reklamy či článků. Jednička na českém internetovém trhu, Seznam.cz, tyto reklamy nazývá reklamními nabídkami, které vás skutečně zajímají. Zobrazují se vám podle datové stopy, kterou při pohybu internetem vytváříte. Jelikož jsou však lidé už vůči reklamě jako takové poměrně otrlí, zahrnuje tento systém i automatické zobrazování článků – a to nejen článků skutečně zpravodajských, ale i takzvaných advertorialů, tedy článků vytvořených ve spolupráci se zadavatelem. Jsou to zkrátka reklamy umně převlečené za články.

Pokud automatické algoritmy vyhodnotí, že vás baví číst si o technologiích, vyhnout se následující mediální mašinérii nutící vám konkrétní výrobek (či na ni nereagovat) je velmi obtížné.“ (Vakat)

https://a2larm.cz/2022/11/proc-kupujeme-digitalni-vychytavky-i-kdyz-o-ne-uz-casto-ani-nestojime/

Vedle digidětí a sdělovacích médií, rozežírá marketing také demokracii.

Politická reklama je pro ni škodlivější než nepřátelská propaganda. Žádné volby nejsou svobodné, jde-li v nich o souboj billboardů, reklam a televizních show. Stává se zvykem, že se k politickému střídání vedle politologů vyjadřují též marketéři. Volební klání díky jejich činnosti v posledních letech zcela opustila potřeba myslet. A předstírat, že v politice jde o skutečnost…

Facebook a Google jsou chytré (tj. algoritmicky řízené) reklamní panely

„V roce 2017 sepsali dva vedoucí pracovníci společnosti Facebook třiadvaceti stránkový dokument pro australské a novozélandské inzerenty. Zpráva popisovala systémy pro shromažďování „psychologických poznatků“ o 6,4 milionu středoškolských a vysokoškolských studentů a pracujících mladých lidí z Austrálie a Nového Zélandu. Dokument podrobně uváděl řadu způsobů, jak Facebook využívá své zásoby behaviorálního přebytku, aby přesně určil okamžik, kdy mladý člověk potřebuje „posílit sebedůvěru“ a je tak nejzranitelnější vůči konkrétní konfiguraci reklamních podnětů a šťouchů: Facebook může sledováním příspěvků, obrázků, interakcí a internetové aktivity zjistit, kdy se mladí lidé cítí vystresovaní, poražení, zdrcení, úzkostní, nervózní, hloupí, směšní, k ničemu a neschopní.“

(Zuboff – Věk kapitalismu dohledu, str. 352)

Uniklý dokument jsem nenašel. Nevím, proč novináři takové texty skrývají.

Odpověď Facebooku zde.

Instagram vs. realita

Přibližně od 60. let jsou ženy v civilizovaných společnostech nuceny procházet programem:

„Jsi hnusná a tlustá.“

Program vymyslel kosmetický a módní průmysl. Každá žena s jeho obrazy zápolí opakovaně, často během celého svého života. Obrazy programu na ně útočí při vstupu do kadeřnictví, z filmů a videoklipů, z příběhu, co přesvědčuje, že modelky jsou důležité osobnosti, ze stránek časopisů nebo z reklam. Nejvíce obrazů tohoto programu je nyní k potkání na Instagramu či TikToku. Ty jsou aktuálně nejpoužívanějšími nástrojem tohoto stroje na permanentní nespokojenost se sebou samou.

Buď tam, buď aktivní, buď pozorná a dozvíš se, jak být krásná. Informuj se, inspiruj se, najdi sama sebe. Protože jinak jsi ztracená…

Žádný takový program neexistuje, říká stroj, každá žena má svobodu a zodpovědnost dělat si se svým tělem, co se jí zlíbí.

A tak jsou ženy masírované digitálně upravenými fotografiemi jiných žen a přitom docházejí k závěru, že podivné pocity, jež prožívají, jsou jejich vlastní. Mohou si za své tělo samy a měly by s tím něco dělat. Krása něco stojí a je kvůli ní potřeba trpět. Když je dívkám 12, 13, 14, atd. tlak spektáklu se prakticky nedá ustát se zdravou kůží.

Tématu těla a body shamingu (včetně auto-body shamingu) se věnuje Moje tělo je moje. Můžete jim napsat a pozvat si je do školy.

Výzkum o kultu krásy v online světě mezi českými žáky a studenty naleznete zde.

Tato kampaň z roku 2011 upozorňující na zrůdnost digitálního upravování těl neměla na fungování stroje, v němž žijeme, žádný vliv. S masivním nástupem sociálních sítí a automatických filtrů se vše posunulo ještě mnohem dále.

Když děti sní o tom, jak budou velké, přemýšlí, co si koupí, až budou moci…

Děti jsou jednou z důležitých cílových skupin marketingu. Dětské počítačové hry jsou plné rozmanitých reklam. Někdy je dítě povinno reklamy sledovat, aby se ve hře mohlo dostat dál, jindy za jejich shlédnutí dostává diamanty nebo hvězdičky.

Unboxing videos, v nichž se odehrává vybalování věcí z krabic (nebo z Kinder vajíček) jsou továrnou na konzumní způsob života. Trénují dětskou pozornost k uměle vyvolávaným tužbám. Jde o tvorbu závislosti na reklamě. Využívá se zde dětské radosti z novinek, rozbalování je zviditelňováním tajemství. Malé děti jsou nadšené z děje, jenž se odehrává mezi neviditelnem a viditelnem. Zahalené se odhaluje. Jde o archetyp poznávání světa. Nadšení ze světa vynořujícího se z neviditelna je přirozené a důležité, problémem je jeho propojení s reklamou. A s animovanými filmy vytvářenými počítači – jak vypráví James Bridle v následující přednášce:

Z dějin vystavování dětí reklamám

Adbusters – převracíme reklamu naruby od roku 1989

Kdybychom zrušili všechny reklamy, přišli bychom jedině o lži.

Ten, který potřebuje reklamní agenturu, anebo firma, která má dokonce vlastní marketingové oddělení, většinou vyrábí něco, co nikdo nepotřebuje a kdyby to neexistovalo, nic by se nestalo. Platit si reklamu je známkou slabosti a vědomí, že to, co dělám, nedává lidem smysl, a proto potřebuji stroj na umělost, aby lidem nalhal, že mají utratit peníze zrovna za moji zbytečnost.

Tvořit a prodávat reklamy je psychická nemoc.

Existují též smysluplné informace a potřeba je sdílet, pak mluvíme o matteringu.

O lišce

„Než jsem na své zahradě a v malé přírodní rezervaci za ní začal lišku pravidelně potkávat, jsem o mrštné eleganci, která je tomuto zvířeti vlastní, nevěděl. Podleze nebo přeskočí plot s nečekaným půvabem. Liška je trochu podivná ve své smíšené povaze, ve které se mísí vlastnosti psa a kočky. Její povaha je v mnoha ohledech dvojznačná. Stopuje ve dne, ale také v noci, lidé ji loví, ale nejedí a obývá okrajové plochy opuštěných zahrad, hřbitovů a nočních ulic metropole. když ji vidím v její dokonale arogantní rychlosti, chápu, že vlastní jenom sama sebe. Ztělesňuje, jako žádný jiný organismus v mém městském prostředí, vznešenou nezávislost masožravce, a s tím je lišce vlastní něco, o čem víme, že také existuje v nás. Mnoho z nás tajně touží po liščích tajemných způsobech, jak mít svět k dispozici. Proto nám její krátká, záhadná zjevení potvrzují, že to, co je nám nejdražší, je naše svoboda.“ (Andreas Weber – Cítí, tedy je, str. 163)

Ztohoven – Znásilněný podvědomí (2003)

Reklama je nejmocnější médium. Útočí na nás z televize, rádia, z internetu, ze stránek časopisů… zahlcuje ulice, dopravní prostředky, poštovní schránky i veřejné záchodky. Nevyhnete se ji. I když zdánlivě nabízí různé zboží, představuje stále tentýž dokonalý svět, ve kterém se po sladkém hubne, kde žvýkačky čistí zuby, cigarety chutnají a voní a auta jsou nejbezpečnějšími místy na světě. Hodnoty bez hodnot, krása bez krásy.

Možná si myslíte, že vás se to netýká. Reklama ale postupně a nenápadně znásilňuje podvědomí každého z nás.

Proto si bereme slovo. Zneužíváme reklamu, která zneužívá naše nejvnitřnější touhy, myšlenky a city, aby prodávala zboží.

Brandalism – „Jsme lidé, ne cíle.“

Každá reklama smí být zničena

Neexistuje nic jako právoplatná reklama, reklama nemá autorská práva, ani žádné legitimní vlastníky. Je určena pro naše smysly a naše smysly si s ní proto mohou dělat, co potřebují.

Existence reklamy je zcela zbytečná.

Každé zničení reklamy je úklidem světa.

Rozhovor s Michaelou Thomas

„Často jsme například u většího obalu s menším obsahem dělali flash: Nová vylepšená receptura. Tehdy mi to ještě nepřišlo tak divné, spíš jsem měla radost, že pracuji na nějaké zajímavé značce. Ale postupem doby jsem se začala probouzet – a k tomu definitivnímu probuzení došlo s narozením prvního dítěte. To jsem si uvědomila, že na této planetě nejsem jen sama za sebe.“

Michaela Thomas došla k názoru, že marketing je nástrojem devastace přírody i lidí. „Došla jsem k tomu, že je to dokonce nástroj destrukce, a to protože používá opravdu manipulativní techniky. Používá lži, vytrhává věci z kontextu a pak je záměrně zveličuje. A celý kontext, který je strašně důležitý pro to, abychom pochopili, jak věci fungují, záměrně zamlčuje.“

Když digiděti sní, že se uživí jako youtubeři nebo influenceři, sní o hraní v reklamě

Případně o natáčení reklam v kombinaci s hraním her. Být youtuberem či influencerem znamená vytvářet permanentní reklamu na sebe sama. Jejich každodenní život se mění na nekonečný seriál reklamních postů a postur. Jakmile naberou počet sledujících, jež připadá zajímavý firmám a reklamním agenturám, už nikdy nad jejich sny nezapadá slunce a za každým rohem číhá dobrodružství plné zážitků. Jejich svět se stává dokonalým a oni se stávají autentickou chodící figurínou.

Během posledních pár let se většina úspěšných youtuberů rozhodla, že si založí e-shop.

Prodávají merch – předměty s reklamou na sebe sama. Když hovoří s dětmi, nehledají již sledující či fanoušky, ale nakupující. Jedině fanda, co si něco koupí, je skutečný fanoušek. Aby toho youtubeři dosáhli, neváhají děti často oslovovat velmi nevybíravým způsobem. Někdy je to manipulace, jíž děti nemají šanci prohlédnout, jindy jde o nezastírané vydírání.

Scott Galloway

„But let’s be honest, advertising sucks. Cable ads provide a glimpse into what it’s like to have restless leg syndrome, and digital ads, while more relevant, are carbon — the noxious byproduct of converting attention into shareholder value via algorithms that bring out the worst in the species. I’ll say it again, advertising sucks.“

K teorii reklamy a spektáklu

Dokumentární film Adama Curtise Století Já (2002) o dějinách reklamního průmyslu, psychoanalýze a dalších technikách umožňujících manipulaci s lidskou pozorností a sebepřijetím.

O filmu psal v roce 2012 Tomáš Hajzler.

A na závěr, nepostradatelná klasika: Společnost spektáklu Guy Deborda.

Což je o tom, jak se všechno a všichni proměňují na obrazy a na zboží. Napsáno v roce 1969. O deset let později Debord napsal pokračování, které již není tak známé, protože v něm především konstatuje, že první díl nic nezmohl a svět se dál mění na obrazy a zboží. Dnes již nevíme, jaké to bylo, když jsme člověk nepotkával reklamy a nebyl nucen neustále vytvářet jednu chodící a bezustání vyprávějící o jeho vlastní dokonalosti…