Na počátku 21. století považuje stroj reklamy za nejdůležitější ze všech informací. Možná proto, že jsou to lži, o nichž se přirozeně ví, že jde o lži a současně je akceptováno, že to tak je. U ostatních typů informací, u fakt nebo příběhů, je jejich pravdivost mnohem složitější. U reklamy je lež prostě lež. Ve světě, kde už nikdo nestíhá rozumět, není střípek jasnosti vůbec málo…
It turns out that the human mouth isn’t designed poorly. Instead, modern living has warped our mouths. A 2020 study published in BioScience argued that modern lifestyles shrunk our jaws and made our teeth crooked. Scientists who have studied skulls from preindustrial populations find that their teeth are straighter, they have few cavities, and their wisdom teeth haven’t caused problems. Why? It seems that the culprit is softness: our modern industrialized diet — high in soft and high-calorie foods — doesn’t require us to chew very much, while our soft beds and pillows encourage bad “oral posture” and mouth breathing.
https://worldhistory.medium.com/how-the-modern-world-changed-your-body-be19bfb1c836
Smyslem existence velké části kyberprostoru je produkce a distribuce reklam. Reklamy jsou informace žijící na pomezí mediální krajiny a masové tovární výroby. Ta se rozšířila v první polovině 20. století a přinesla záplavu věcí, které nikdo nepotřeboval, ale bylo je potřeba prodat, a tak se reklamy staly populárními.
Příjmy z reklam tvoří 97,5 % příjmů Facebooku a 81 % příjmů Googlu. Jak Facebook, tak Google jsou obřími interaktivními reklamními panely.
původní studie: https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0295337#sec005
Dnes žijeme v konzumní společnosti. Být člověkem znamená konzumovat, nakupovat, využívat, zahazovat a opět nakupovat. Obýváme svět přeplněný zbožím, topíme se v hojnosti produktů, v oceánu nabídek a příležitostí k nákupu. Všechno lze koupit, dokonce i víru v technologickou nesmrtelnost. Jelikož v nekonečném dostatku by se nakupování zadrhlo, vyrábíme věci na jedno použití, anebo tak, aby se rychle rozbíjely.
Perhaps a half-answer is ad blockers — thank you for your noble work — or browsers that hide ads. But both are fighting an uphill battle; they have smaller war chests than their enemies, and big players like YouTube, Meta and Google will fight nasty to get that advertising revenue.
The real answer would be to fix the Internet experience. To regulate how many ads there are, how often they appear, how easy and obvious it is to close them, put laws in place to stop them tracking us from page to page, to control how much of page is advertising versus content, for search engines to penalize sites that only exist to suck in ad revenues.
But we know that all of that is unlikely. The system is fully dependent on the revenue these ads generate.
How we use the Internet has changed. We don’t browse for an hour or two anymore; we live on the damn thing, and that has made every pixel on every screen valuable beyond belief, causing advertising to become more intrusive and at an increasing scale. The shift to digital also means almost every company is an advertising company whether they admit it or not. For example, despite being a car-hailing app, Uber makes over $1 billion a year in advertising revenue. It’s become a fundamental part of most companies’ bank sheets, and once they become dependant on that income, there’s no going back. https://uxdesign.cc/the-internet-is-unusable-2666a31f96d1
In fact, a lot of the people around me wore glasses or contacts.
the epidemic of nearsightedness in the past. After all, the first eyeglasses weren’t invented until the Middle Ages, and the modern style of glasses, which rest on your nose and are supported by your ears, didn’t exist until the 1700s. Were people like me simply condemned to a blurry life?
there will soon be at least 1 billion people on the planet with “high myopia.”
We don’t go outside as much as we used to, and kids who spend a lot of time outside have a much lower rate of nearsightedness. Plus, we now look at more stuff — from phones to books to computer screens — close up. The more “near work” we do as children, the more likely we are to need glasses. And what is school but a bunch of indoor near work?
As more countries industrialize and educate their children comprehensively, more young people find themselves unable to see very far. In places like China that have industrialized rapidly in the last 50 years, myopia rates have exploded.
https://worldhistory.medium.com/how-the-modern-world-changed-your-body-be19bfb1c836
Brian Thomas Swimme – Skryté srdce kosmu (str. 24 – 28)
In many countries, obesity has exploded. In the United States in 1975, 12% of adults were considered obese; now the number tops 37%. The number of obese people in Brazil quadrupled in the same period, while obesity in Nigeria went up almost tenfold.
So our bodies are much larger than they used to be before the Industrial Revolution. Our easy access to calories gained us height, then it gave us width. The average American man weighs 30 pounds more than he did in 1960, and the average American woman is now as heavy as the average man was in 1960. These larger bodies affect all sorts of things. They have an effect on health, of course, but also on our physical environments. Everything from chairs to beds to vehicles have had to get bigger to accommodate our growing bodies.
Information technology has long had the power to alter our brains. In ancient Athens, Socrates complained that the spread of writing was ruining people’s ability to memorize long works like the Iliad. He said that “You have invented an elixir not of memory, but of reminding; and you offer your pupils the appearance of wisdom, not true wisdom, for they will read many things without instruction.”
Socrates identified one of the key aspects of information technology — much of it, from papyrus scrolls to Wikipedia, acts as an “external brain” that does work for us.
We may be entering an era in which people feel like they don’t need to learn how to draw or write because they can just ask a machine to do these things for them.
The other, more recent thing that our information technologies have become able to do is capture and manipulate our attention. Since the advent of television — and especially since the invention of the smartphone — we have been exposing our brains to technologies designed to capture and hold our focus in ways that we’ve never before experienced.
How have phones, laptops, and the internet rewired our brains? I’ll put the changes in a bullet-pointed list because I’m sure you’re struggling to focus by this point:
- Frequent mutitaskers have “diminished gray matter in the anterior cingulate cortex.),” the part of the brain that directs our attention.
- Our attention spans have dropped by about a third in the smartphone era.
- We are having a hard time ignoring distracting stimuli.
- Young people are getting worse at executive functioning and have worse working memory than before.
- Spending a lot of time with addictive technologies can overstimulate our brains’ pleasure centers, making it hard for us to enjoy anything else.
- And yes, Socrates, smartphones might be making our memories worse.
Používáme reklamu, aby nás neustále přesvědčovala o existenci našich nedostatků, ať již materiálních nebo fyzických či psychických. Proto reklamy vytvářejí umělé představy, touhy a potřeby, čímž produkují permanentní nespokojenost a obavy, že se mnou není něco v pořádku nebo mi něco chybí, případně obojí naráz. Základní náplní marketingového snažení je tvorba nespokojených a nejistých lidí, kteří se snadněji manipulují, a proto více nakupují.
Zásadní studie vzniklá na Liberecké univerzitě pod vedením Jitky Burešové. Kniha je ke stažení nebo koupi zdarma k dispozici zde.
Je více lidí závislých na nakupování než na počítačových hrách.
Jak (ne)funguje cílená reklama:
It might sound crazy, but companies are not equipped to assess whether their ad spending actually makes money. It is in the best interest of a firm like eBay to know whether its campaigns are profitable, but not so for eBay’s marketing department.
Its own interest is in securing the largest possible budget, which is much easier if you can demonstrate that what you do actually works. Within the marketing department, TV, print and digital compete with each other to show who’s more important, a dynamic that hardly promotes honest reporting.
The fact that management often has no idea how to interpret the numbers is not helpful either. The highest numbers win.
Marketers are often most successful at marketing their own marketing.
Nevědění
„There is a fear that saying ‘I don’t know’ amounts to an admission of incompetence,“ Tadelis observed. „But ignorance is not incompetence, curiosity is not incompetence.“
Decisions have to be made, somebody has to lay out a strategy, doubt must stop at some point. For that reason, companies hire overconfident people who act like they know what they cannot possibly know.
Prokop Hapala o automatizaci světa
„Běžní lidé i ekonomové jsou dnes tak omámení narativem konzumního kapitalismu, že věří v nezbytnost konzumenta i poté, co přestane být potřebný pracovník a voják. Ti levicově naladění optimisticky předpovídají, že kapitalisté budou chtíce nechtíce muset zavést základní příjem, aby vůbec existovali konzumenti platící za jejich výrobky, jinak se jejich hospodářské impérium zhroutí. Pokud ale domyslíme smysl konzumního zboží – tedy jeho funkci motivace pracovníků a úplatek za loajalitu poddaných –, musí nám být jasné, jak jsou takové naděje naivní.
Pokud tedy nezavedeme spolehlivé mechanismy redistribuce bohatství a moci ještě před dosažením takové míry automatizace, později už k tomu pravděpodobně šance nebude.“
Zviditelňovat moc reklamy je potřeba, ale jak už to ve stroji bývá, jsou i další obvody a součástky, jimiž je třeba věnovat pozornost. Proto je menu těchto stránek plné zvláštních výrazů a sousloví.
Dětství ve stroji
Děti žijící ve stroji se musí naučit vnímat reklamy správně, aby z nich jednou vyrostli zodpovědní zákazníci. Ale vlastně i to je dnes málo. Je potřeba stát se zbožím, je nutné naučit se prodávat sám sebe. V módě je nikdy nebýt spokojený sám se sebou a vědět, že vždy mohu udělat něco víc, dál, výše, rychleji. Stačí si k tomu sehnat správné vybavení.
Díky youtuberům a jejich zalíbení v e-shopech je potřeba seznamovat děti se základy marketingu od první třídy. Avšak i hodiny mediální výchovy a ekonomické gramotnosti jsou zoufale málo. Jsme v tom totiž všichni až po uši. Nedokážeme si bez reklam představit svět, přestože je většina z nás nemá ráda. Není úniku. Jsme odsouzeni chodit v mračnech vizuálního a zvukového smogu, nechávat se manipulovat, znejišťovat, strašit a shazovat.
Aktuální verze lidské svobody zní: staň se zbožím a na sociálních sítích dělej reklamu sám na sebe. Buď konzumentem sebe sama.
Jaký vliv má reklama na naše děti?
Jen poznámka…
Na stránkách mediar.cz se člověk může ponořit do hlubin atmosféry, v níž si reklamní průmysl dělá permanentní reklamu sám na sebe tím, že se prezentuje jako zpravodajství z mediálního světa.
Reklamy na internetu je možné blokovat. Je to etické a především zdravé.
Do svého prohlížeče si lze stáhnout jeden z těchto blokátorů, anebo si najděte nějaký další. Jsou tací, kteří říkají, že to není etické, protože leckteré stránky, často se zpravodajským obsahem, jsou na zobrazování reklam finančně závislé. Reklamní průmysl se zmocnil nejenom informačních médií (televize existuje primárně kvůli reklamám, pořady jsou jen výplní mezi jednotlivými reklamními bloky), ale zotročil též demokratické procesy. Svobodné volby jsou dnes ve všech zemích jen soubojem reklamních agentur. Už v nich nejde o myšlenky, ideje ani plány, ale jen o slogany a jejich barvy a fonty.
Jakmile na něco vidíme reklamu, víme, že to nepotřebujeme.
Jakmile na něco vidíme reklamu, víme, že to nepotřebujeme.
Co dělat, když už reklamu vidíme?
Pokud je v televizi, vypněme zvuk a dívejme se dál. Bude nám připadat tak nesmyslná, že si s danou značkou spojíme pocit zbytečnosti a blbosti. Je praktické televizi vůbec nemít. Stejně praktické je nekupovat si žádné noviny či časopisy, v nichž jsou reklamy. Skutečnost, že sdělovací média dnes nemohou bez reklam přežít, je symptomem reklamní nemoci, kterou naše společnost trpí.
Na sociálních sítích nebo kdekoli jinde na internetu nikdy na reklamu neklikejme. Prostě odolejme. Je to dobré cvičení na vůli a sebevědomí.
„Kdyby konzumenti měli důvěru v reklamy, pravděpodobně by byly efektivní. Když konzumenti reklamám nedůvěřují, selhávají.“ (Winston Fletcher) https://www.marketingweek.com/for-the-sake-of-the-adults-stop-advertising-to-kids/)
Čím víc dat, tím víc reklam, čím víc reklam, tím víc nákupů
„Jedním z hlavních důvodů, proč často kupujeme věci (v tomto případě digitální nástroje), které až zas tak nepotřebujeme, jsou pokročilé možnosti cílené reklamy či článků. Jednička na českém internetovém trhu, Seznam.cz, tyto reklamy nazývá reklamními nabídkami, které vás skutečně zajímají. Zobrazují se vám podle datové stopy, kterou při pohybu internetem vytváříte. Jelikož jsou však lidé už vůči reklamě jako takové poměrně otrlí, zahrnuje tento systém i automatické zobrazování článků – a to nejen článků skutečně zpravodajských, ale i takzvaných advertorialů, tedy článků vytvořených ve spolupráci se zadavatelem. Jsou to zkrátka reklamy umně převlečené za články.
Pokud automatické algoritmy vyhodnotí, že vás baví číst si o technologiích, vyhnout se následující mediální mašinérii nutící vám konkrétní výrobek (či na ni nereagovat) je velmi obtížné.“ (Vakat)
https://a2larm.cz/2022/11/proc-kupujeme-digitalni-vychytavky-i-kdyz-o-ne-uz-casto-ani-nestojime/
Vedle digidětí a sdělovacích médií, rozežírá marketing také demokracii.
Politická reklama je pro ni škodlivější než nepřátelská propaganda. Žádné volby nejsou svobodné, jde-li v nich o souboj billboardů, reklam a televizních show. Stává se zvykem, že se k politickému střídání vedle politologů vyjadřují též marketéři. Volební klání díky jejich činnosti v posledních letech zcela opustila potřeba myslet. A předstírat, že v politice jde o skutečnost…
Brian Thomas Swimme – Skryté srdce kosmu
Děti a reklamy
Facebook a Google jsou chytré (tj. algoritmicky řízené) reklamní panely
„V roce 2017 sepsali dva vedoucí pracovníci společnosti Facebook třiadvaceti stránkový dokument pro australské a novozélandské inzerenty. Zpráva popisovala systémy pro shromažďování „psychologických poznatků“ o 6,4 milionu středoškolských a vysokoškolských studentů a pracujících mladých lidí z Austrálie a Nového Zélandu. Dokument podrobně uváděl řadu způsobů, jak Facebook využívá své zásoby behaviorálního přebytku, aby přesně určil okamžik, kdy mladý člověk potřebuje „posílit sebedůvěru“ a je tak nejzranitelnější vůči konkrétní konfiguraci reklamních podnětů a šťouchů: Facebook může sledováním příspěvků, obrázků, interakcí a internetové aktivity zjistit, kdy se mladí lidé cítí vystresovaní, poražení, zdrcení, úzkostní, nervózní, hloupí, směšní, k ničemu a neschopní.“
(Zuboff – Věk kapitalismu dohledu, str. 352)
Uniklý dokument jsem nenašel. Nevím, proč novináři takové texty skrývají.
Odpověď Facebooku zde.
Když děti sní o tom, jak budou velké, přemýšlí, co si koupí, až budou moci…
Děti jsou jednou z důležitých cílových skupin marketingu. Dětské počítačové hry jsou plné rozmanitých reklam. Někdy je dítě povinno reklamy sledovat, aby se ve hře mohlo dostat dál, jindy za jejich shlédnutí dostává diamanty nebo hvězdičky.
Unboxing videos, v nichž se odehrává vybalování věcí z krabic (nebo z Kinder vajíček) jsou továrnou na konzumní způsob života. Trénují dětskou pozornost k uměle vyvolávaným tužbám. Jde o tvorbu závislosti na reklamě. Využívá se zde dětské radosti z novinek, rozbalování je zviditelňováním tajemství. Malé děti jsou nadšené z děje, jenž se odehrává mezi neviditelnem a viditelnem. Zahalené se odhaluje. Jde o archetyp poznávání světa. Nadšení ze světa vynořujícího se z neviditelna je přirozené a důležité, problémem je jeho propojení s reklamou. A s animovanými filmy vytvářenými počítači – jak vypráví James Bridle v následující přednášce:
Z dějin vystavování dětí reklamám
Adbusters – převracíme reklamu naruby od roku 1989
Kdybychom zrušili všechny reklamy, přišli bychom jedině o lži.
Ten, který potřebuje reklamní agenturu, anebo firma, která má dokonce vlastní marketingové oddělení, většinou vyrábí něco, co nikdo nepotřebuje a kdyby to neexistovalo, nic by se nestalo. Platit si reklamu je známkou slabosti a vědomí, že to, co dělám, nedává lidem smysl, a proto potřebuji stroj na umělost, aby lidem nalhal, že mají utratit peníze zrovna za moji zbytečnost.
Tvořit a prodávat reklamy je psychická nemoc.
Existují též smysluplné informace a potřeba je sdílet, pak mluvíme o matteringu.
Ztohoven – Znásilněný podvědomí (2003)
Reklama je nejmocnější médium. Útočí na nás z televize, rádia, z internetu, ze stránek časopisů… zahlcuje ulice, dopravní prostředky, poštovní schránky i veřejné záchodky. Nevyhnete se ji. I když zdánlivě nabízí různé zboží, představuje stále tentýž dokonalý svět, ve kterém se po sladkém hubne, kde žvýkačky čistí zuby, cigarety chutnají a voní a auta jsou nejbezpečnějšími místy na světě. Hodnoty bez hodnot, krása bez krásy.
Možná si myslíte, že vás se to netýká. Reklama ale postupně a nenápadně znásilňuje podvědomí každého z nás.
Proto si bereme slovo. Zneužíváme reklamu, která zneužívá naše nejvnitřnější touhy, myšlenky a city, aby prodávala zboží.
Brandalism – „Jsme lidé, ne cíle.“
Každá reklama smí být zničena.
Neexistuje nic jako právoplatná reklama, reklama nemá autorská práva, ani žádné legitimní vlastníky. Je určena pro naše smysly a naše smysly si s ní proto mohou dělat, co potřebují.
Existence reklamy je zcela zbytečná.
Každé zničení reklamy je úklidem světa.
Jakmile na něco vidíme reklamu, víme, že to nepotřebujeme.
Jakmile na něco vidíme reklamu, víme, že to nepotřebujeme.
Jakmile na něco vidíme reklamu, víme, že to nepotřebujeme.
Rozhovor s Michaelou Thomas
„Často jsme například u většího obalu s menším obsahem dělali flash: Nová vylepšená receptura. Tehdy mi to ještě nepřišlo tak divné, spíš jsem měla radost, že pracuji na nějaké zajímavé značce. Ale postupem doby jsem se začala probouzet – a k tomu definitivnímu probuzení došlo s narozením prvního dítěte. To jsem si uvědomila, že na této planetě nejsem jen sama za sebe.“
Michaela Thomas došla k názoru, že marketing je nástrojem devastace přírody i lidí. „Došla jsem k tomu, že je to dokonce nástroj destrukce, a to protože používá opravdu manipulativní techniky. Používá lži, vytrhává věci z kontextu a pak je záměrně zveličuje. A celý kontext, který je strašně důležitý pro to, abychom pochopili, jak věci fungují, záměrně zamlčuje.“
Když digiděti sní, že se uživí jako youtubeři nebo influenceři, sní o hraní v reklamě.
Případně o natáčení reklam v kombinaci s hraním her. Být youtuberem či influencerem znamená vytvářet permanentní reklamu na sebe sama. Jejich každodenní život se mění na nekonečný seriál reklamních postů a postur. Jakmile naberou počet sledujících, jež připadá zajímavý firmám a reklamním agenturám, už nikdy nad jejich sny nezapadá slunce a za každým rohem číhá dobrodružství plné zážitků. Jejich svět se stává dokonalým a oni se stávají autentickou chodící figurínou.
Během posledních pár let se většina úspěšných youtuberů rozhodla, že si založí e-shop.
Prodávají merch – předměty s reklamou na sebe sama. Když hovoří s dětmi, nehledají již sledující či fanoušky, ale nakupující. Jedině fanda, co si něco koupí, je skutečný fanoušek. Aby toho youtubeři dosáhli, neváhají děti často oslovovat velmi nevybíravým způsobem. Někdy je to manipulace, jíž děti nemají šanci prohlédnout, jindy jde o nezastírané vydírání.
TOHLE TÉMA JE JEŠTĚ POTŘEBA HODNĚ DOKONČIT, ALE TEĎ SE MI NECHCE…
Scott Galloway
„But let’s be honest, advertising sucks. Cable ads provide a glimpse into what it’s like to have restless leg syndrome, and digital ads, while more relevant, are carbon — the noxious byproduct of converting attention into shareholder value via algorithms that bring out the worst in the species. I’ll say it again, advertising sucks.“
K teorii reklamy a spektáklu
Dokumentární film Adama Curtise Století Já (2002) o dějinách reklamního průmyslu, psychoanalýze a dalších technikách umožňujících manipulaci s lidskou pozorností a sebepřijetím.
O filmu psal v roce 2012 Tomáš Hajzler.
A na závěr, nepostradatelná klasika: Společnost spektáklu Guy Deborda.
Což je o tom, jak se všechno a všichni proměňují na obrazy a na zboží. Napsáno v roce 1969. O deset let později Debord napsal pokračování, které již není tak známé, protože v něm především konstatuje, že první díl nic nezmohl a svět se dál mění na obrazy a zboží. Dnes již nevíme, jaké to bylo, když jsme člověk nepotkával reklamy a nebyl nucen neustále vytvářet jednu chodící a bezustání vyprávějící o jeho vlastní dokonalosti…
