Stroj
Žijeme se strojem. Žijeme vedle stroje, ve stroji, na stroji. Kamkoli se vrtneme, kamkoli vrhneme pohled, vidíme stroj. Dávno nám splývá s krajinou, se světem, s životním prostředím. Nedovedeme říct, kde končí stroj a kde začínáme my. Stroj obývá naše nitra i naše představivosti.
Stroj jsme stvořili my a přeci nikde nezačíná a nikde nekončí. Pracujeme na existenci naší sítě strojů po tisíce let. Na leccos jsme přišli, mnohé jsme díky stroji dokázali. Na něco funguje zázračně, z jiného pohledu se jedná o nejničivější věc, co kdy svět spatřil.
Stroj je voda, která protéká domovy. Vodovod.
Stroj je teplo a světlo. Elektrická síť.
Stroj zajišťuje pohyby nás i našich věcí. Ropná síť, doprava a průmysl.
Stroje zprostředkovávají naše setkávání se světem. Díky stroji vidíme, myslíme i jednáme. Díky strojům spolu komunikujeme. Internet.
Kamkoli se podíváš, dokonce i když zavřeš oči a zahledíš se do tmy rozléhající se v tobě, i tehdy uvidíš stroj. Uvidíš jeho vzorce, plány, programy, struktury, systémy, podsystémy i elementární částice.
Sandy Parakilas, bývalý ředitel operací Facebooku, ve filmu The Social Dilemma říká:
„Společnosti jako Google a Facebook neustále
dělají na uživatelích spoustu malých experimentů. A když pořád provádíte experimenty, časem
vyvinete nejoptimálnější způsob, jak uživatele přimět, aby dělali to, co chcete. Je to manipulace.
(…) Jsme laboratorní krysy. A nejsme laboratorní krysy pro vyvinutí léku na rakovinu. Oni se
nasnaží být přínosem pro nás. Jsme jen zombie a oni chtějí, abychom se dívali na víc reklam,
aby mohli víc vydělat.“
Auto je stroj. Stejně tak letadlo, vlak nebo autobus jsou jezdící roboti. Dopravní provoz je větší stroj, silnice jsou také stroj. Síť silnic pod nohama a síť sociálních sítí v očích.
The Betrayal by Technology A Portrait of Jacques Ellul
Žijeme v absurdním světě.
V planetárním měřítku máme obrovské problémy s udržitelností, protože extenzivní výroba a spotřeba devastuje přírodní zdroje. Navzdory všem válkám a genocidám se může zdát, že 20. století bylo naprostým triumfem živočišného druhu homo sapiens. Příroda je vykořisťována jako nikdy dříve, máme technologie informačně propojující celý svět zaplavený různými výrobky. V zemědělství pracuje oproti minulosti droboučký zlomek populace, a přesto jsou evropské a americké supermarkety plné jídla a lidé zde bojují s obezitou, protože jedí příliš mnoho. Málokdo by však mohl říct, že žije sen nekonečné hojnosti. Relativně zajištěná střední třída globálního severu je zapřažena v kultu práce, které obětuje své životy v tlaku na stále vyšší produktivitu, zatímco obrovská masa neprivilegovaných obyvatel globálního jihu bojuje se zoufalou chudobou prohlubovanou tvrdými dopady klimatické krize.
Na osobní rovině to pak vypadá následovně. Bojujete sami se sebou, abyste ze sebe dostali vyšší pracovní výkon, a sníte o koupi nesmyslně předraženého panelákového bytu a zároveň cítíte autentický smutek nad situací těch, kteří nemají ani přístup k pitné vodě, a doufáte, že pár stovek pro Člověka v tísni pomůže alespoň někomu. Celá situace vám přijde o to absurdnější, že John M. Keynes, jeden z klíčových ekonomů 20. století, již v roce 1930 zjistil, že nejpozději na konci 21. století bude při tehdejším tempu růstu ekonomiky lidstvo osvobozeno od jakéhokoliv nedostatku. Zatímco technologie překonala Keynesovo očekávání, většina z nás je pocitem nedostatku hnána k sebedestruktivnímu pracovnímu tempu či dokonce k ochotě riskovat život na nebezpečných migračních trasách nebo v naprosto nesmyslných válkách. (Bohumil Melichar)
Metropolis,1927
Baraka, 1992
Buď můžeme dál věřit na nevyhnutelnost, inovativnost a neomylnost technologického pokroku a vymýšlet stroje na fotosyntézu, anebo můžeme začít důvěřovat přírodě, světu, životu, sobě… vesmíru. Mohli bychom začít věřit času, že nechává povstat, co se má objevit. A že nechává zanikat, co má zmizet.
O tvorbě oáz v krajině více zde.
