Úklid domova (nejen strojů a digidětí)

Vstupní skutečnosti k úklidu: O vyčerpanosti rodičů.

Absolutní odevzdání matky (častěji) životu dítěte nebo dětí (častěji), při němž obrazovky slouží pro tvorbu chvíle, kdy si unavená žena může alespoň na chvíli oddechnout. Anebo dodělat, cokoli je potřeba dodělat.

Je to ten případ, kdy je digitální dudlík v pořádku. Unavená a nasraná máma je pro děti škodlivější informační médium než obrazovka. Jen to zkuste nedělat u moc malých dětí a ani u těch větších to nedělejte tři hodiny denně. A pouštějte pomalé a jemné věci, pokud možno ručně animované. Dětem nevybouchne mozek, když vidí pár dílů Včelích nebo Mlsných medvídků.

Anebo rodič potřebuje udělat, co je potřeba udělat. Aby péče o děti měla vůbec smysl. Uvařit, aby nezemřely hlady, poklidit, aby se netopily ve špíně, vydělávat peníze, aby měly, kde bydlet. I to je někdy – totálně nezdravě často – potřeba dělat, když je jeden rodičem ve 21. století. Anebo si rodič potřebuje dát teplý kafe, osprchovat se nebo nedělat nic.

To dneska rodiče dělají fakt málokdy a přitom je to nesmírně potřeba, aby od nás děti mohly odkoukat, jak se to dělá. Líp se s tou dovedností pak žije. A nicnedělání je klíčové pro vyrovnávání přívalu obrázků z obrazovek.

Maminky jsou často vyšťavené, protože jsou na všechno samy. Protože otcové jsou v práci, aby udrželi domácnost v chodu v rámci celoplanetárního civilizačního stroje, v jehož nitru všichni žijeme. Ten stroj je sítí všech strojů, je to naše společnost, digitalizující se průmyslová revoluce, trh práce, všechny peníze světa. Muži chodí do práce, aby ten stroj rozvíjeli a udržovali v běhu. A tak nejsou doma. (Zjednodušeně řečeno, ženy samozřejmě v tom kole jako křečkyně běhají také.)

A babičky jsou daleko, protože stroj vyžaduje v posledním půlstoletí nebývalou migrační flexibilitu. A tak jsou ženy doma, vysáté individuálním rodičovstvím a nezbývá, než pustit si televizi. Sama doma sobě a Youtube dětem. A pak jsme všichni předávkováni zbytečnými informacemi všeho druhu a nevíme, jak ten stroj aspoň trochu zpomalit.

Což bychom měli, protože jinak bude klimatická krize fakt hustá a plná válek a zmaru a spoustu z nás umře násilnou smrtí, přičemž dětí se to bude týkat taky. A pak je jako dost jedno, kolik hodin denně se dívaly na pohádky.

Naštěstí si ještě před tím povšimneme, že péče o děti není jen nikdy nekončící prací, ani nenaplnitelným usilováním o bytí dokonalou mámou. Je také něčím mnohem hlubším a podstatnějším. Ideální rodiče žijí jen v knihách o výchově. Kdežto my jsme skuteční. Doopravdoví, živí a láskyplní.

I v obývacím pokoji s neutřeným prachem a tři roky nemytými okny proudí mezi rodiči a dětmi láska. V akademických kruzích se jí v kontextu digidětí říká vřelost, protože na univerzitách se o lásce nemluví už někdy od konce středověku. Existuje důležitá kniha o domácích pracích: M. Wolterboer: Domácnost – péče o život (ke stažení na konci stránky).

Péče o děti je péčí o život. Rodičovství je starání se o přežití bytosti, jíž trvá kolem dvaceti let stát se samostatnou. Líp se toho dosahuje bez připojení na internet a v raném stádiu života je vhodné, aby kolem neblikalo moc obrazovek moc často. Jak internet, tak obrazovky jsou stroj, co nás posledních cca. tři sta let honí životem. Ledacos přinesl, poklidil a zpohodlněl a ledacos ničí, kazí a donekonečna roztěkává. Taky krade lidem čas na vzájemnou pozornost, na péči jeden o druhého.

Čím víc pečujeme o stroj, tím méně pečujeme o život.

O to ve skutečnosti jde, když se ptáme, kolik času mají děti trávit před obrazovkou. Jasně, je ve hře vývoj jejich mysli a také vrůstání mláďat do aktuální společenské situace jejich stáda, avšak je ve hře také samotná existence člověka, jeho spokojenost a klid. Což jsou dvě nálady doprovázející lásku, kdykoli až po strop naplní obývací pokoj. Naštěstí ještě nikoho nenapadlo vynalézt stroj na uklízení lásky.

A není jasné, jestli když teď hodně potřebujeme poklidit technologie, existuje k tomu smysluplné technologické řešení. Spíš ne. Spíš je řešením ta péče o život v tělesném slova smyslu.

Pokaždé, když vaříme a pereme a věšíme a zametáme a utíráme a myjeme, při každém pohybu rukou, vody a pěny ve dřezu, při každém záchvěvu dětských emocí, děláme svět životodárnější a pravdivější. Dáváme lásku. Každý z nás pečuje o děti jinak, protože láska má deset tisíc tváří. Jedna vypadá jako vy, další tři přesně stejně jako vaše děti, pátá je vaší uklizenou domácností.

Klidně si k tomu pusťte písničku. Jsou-li v místnosti malé děti, je zdravější zpívat.

Uklidím, až děti vyrostou.

Úklid digitálních technologií, jemuž jsou věnovány tyto stránky, je součástí úklidu v nejširším slova smyslu, úklidu domácnosti, světa, života…

Uklidím, až děti vyrostou, je název knihy Martiny Holcové pojednávající o zapojování dětí do úklidu domácnosti. I to patří k životu s digidětmi. Odkládat jejich úklid až na později nemusí být nejlepší strategií, spíše je lepší začít od malička. Stejně jako se zapojováním dětí do domácích činností.

Úklidem domova, anebo úklidem krajiny, uklízíme i vlastní duši. Úklid je péče o život, jak říká Monique Wortelboer v knize Domácnost: péče o život vyprávějící o duševních aspektech domácích prací.

Jak úklid probíhá v jiných kulturách, rozvíjí Michaeleen Doucleff v knize Tajemství přirozené výchovy.

Úklid domova je současně úklidem vesmíru. Zklidňování strojů je péčí o svět a o život v něm. Děti i rodiče na tom pracují společně.

Thomas Berry – Velké dílo, str. 188

Astra Taylor – potřebuješ její knihy 🙂

https://logicmag.io/failure/the-automation-charade/

Žena experimentálně ověřující výkonnost vysavače ve 20. letech 20. století.

Masku má proto, aby bylo z množství oxidu uhličitého, který vydechuje, možné určit, nakolik jí vysavač ulehčuje práci.

Ve skutečnosti není vůbec jisté, že nám technologické vychytávky pro domácnost ulehčují práci. Některé ano, jiné jsou mnohem více reklamou nafouknutou bublinou než smysluplnou věcí do domácnosti.

Paradox Cowan

Ruth Schwartz Conan v 70. letech dokázala, že modernizace domácnosti nevede ke snížení hodin, které ženy tráví domácími pracemi. Množství technologií, které zaplavily kuchyně a koupelny a kamrlíky nepřispělo k většímu množství volného času. Většinou proto, že usnadnily nějakou práci a přidaly jinou. Smí se o tom dlouze diskutovat, základní data jsou shrnuta v knize Až skončí práce – Dějiny domácnosti a boje za volný čas. Paradox Cowan platí stále. Z hlediska minulosti žijeme ve sci-fi domácnostech, ale práce máme stejně jako tehdy.

To je další kontext obrazovky-pomocníka ve výchově. Jasně, vypadá to jako pomoc a je to často skutečně pomoc. Nicméně do celkového obrazu ta pomoc potenciálně obnáší narušení nervového systému dítěte a jeho zavádění do nezdravě fungující společnosti, jejíž základní vlastností je, že vůbec neví, co se sebou. Což zní dost kontraproduktivně, jestliže se bavíme o péči o děti, jejíž smyslem je produkce budoucích dospělých. Tedy sebevědomě se nalézajících a mocných lidí.

Nemluvě o tom, že třeba telefon, když funguje jako nástroj kontroly a zabezpečování bezpečí dětí, způsobuje rodičovskou úzkost, takže rodič používá technologii, aby si pomohl od strachu, ale ve výsledku má strach permanentně. Říká se tomu rodičovská kontrola.

Technologické třídění

„Dnes je hlavním kritériem každé nové technologie pouze její ziskovost. Transformace však bude vyžadovat, aby nové technologie splňovaly zcela jiná kritéria, včetně nízkoenergetického provozu a minimalizace použití exotických a toxických materiálů. Naštěstí již existuje jistá skupina inženýrů a techniků, kteří vyvíjejí energeticky šetrné a úsporné technologie, jež by mohly pomoci uvést v život oběhové hospodářství patřičné velikosti.

Mnoho našich stávajících technologií tento požadavek nesplňuje. Během transformace se tak budeme zbavovat dobře známých, ale v konečném důsledku destruktivních a neudržitelných strojů.

Bez některých z nich, jako jsou třeba benzinové foukače listí, se obejdeme docela snadno, ale v případě komerčních letadel to bude obtížnější. Pak je tu umělá inteligence, bez níž jsme donedávna žili, obrovský žrout energie, s nímž bude možná nejlepší se co nejrychleji rozloučit. Nebo velké výletní lodě. Opravdu jednoduché: zmenšíme je, motory nahradíme plachtami a smíříme se s tím, že za svůj život vykonáme jen jednu velkolepou plavbu. Zbrojní průmysl pak skýtá spoustu příkladů strojů a zařízení, bez nichž bychom se rádi obešli. (Richard Heinberg)

Satiš Kumár

Řecké slovo οἶκος znamená domov. Moudří řečtí filosofové věděli, že domov je tam, kde člověk žije a pěstuje vztahy. Doma udržujeme vztahy s rodiči, partnerem, dětmi a tak dále, ale domov ani vztahy se neomezují jen na místo , kde spíme, jíme a staráme se o rodinu.

V antické filosofii se představa domova rozpíná mnohem dál. Naším domovem je i naše okolí. Zrovna tak jako naše město, náš stát, náš světadíl a celá planeta. Všechny biologické druhy na zeměkouli jsou spřízněné. Jsme stvořeni jeden z druhého, vyvinuli jsme se společně. Ekologie znamená, že si tyto vztahy uvědomujeme a chápeme, že jsme všichni propojeni a navzájem na sobě závisíme. (Půda, duše, společnost, str. 126)

„Skutečný účel úklidu není redukce věcí nebo uspořádání prostoru. Pravým cílem je probudit radost z každého dne a vést radostný život.“ (Marie Kondo)

Domov je naše škola intimity, kde se nejprve učíme být člověkem.

„V jeho koutech a zákoutích si vychutnáváme samotu, v jeho pokojích se utváří naše zkušenost se vztahy. Jeho ochrana, stabilita a bezpečí v nás podněcují jedinečný vnitřní pocit „já“, identity, jež navždy prostupuje naším denním i nočním sněním. Jeho úkryty – skříně, komody, zásuvky, zámky a klíče – uspokojují naši potřebu tajemství a nezávislosti. Dveře – zamčené, zavřené, přivřené, otevřené dokořán – v nás vyvolávají obdiv, pocit bezpečí, možnosti a dobrodružství. Bachelard v Poetice prostoru pracuje nejen s obrazností lidského domu, ale i hnízda a ulit, prvotních obrazů domova, jež vyjadřují absolutní původnost potřeby bezpečného útočiště.

Bachelard zjišťuje, že život v útočišti domova představuje náš původní život v prostoru, kde se formuje nejen existenciální protiklad mezi „domovem“ a „cizinou“, ale i řada našich nejzákladnějších pojmů pro pochopení prožitku: domov a vesmír, útočiště a svět, vnitřek a vnějšek, konkrétní a abstraktní, bytí a nebytí, toto a tamto, tady a jinde, úzké a rozlehlé, hloubka a nesmírnost, soukromé a veřejné, intimní a vzdálené, já a jiné.“ (Shoshana Zuboff – Věk kapitalismu dohledu, str. 542)

V digitalizované společnosti, v objetí kapitalismem dohledu:

Na straně 544 Zuboff pokračuje: „Podle architektů Velkého jiného tyto zdi musejí padnout. Žádné útočiště nesmí existovat… Domov je nyní souřadnicemi pro „chytré“ termostaty, bezpečnostní kamery, reproduktory a vypínače světel, které vytěžují a vykreslují naši zkušenost, aby ovládaly naše chování…

Nesmějí existovat žádné rohy, kam bychom se mohli schoulit a kde bychom mohli zakusit rozkoš osamělé niternosti. Nesmějí existovat žádné tajné skrýše, protože nesmějí být žádná tajemství.“

Uklizené nebe

Fotografie: Mohit Khatri – Unsplash- hora Triund, India

Marie Condo 2.0

„V mém domě je nepořádek, ale způsob, jakým teď, v této etapě mého života, trávím čas je pro mne správný.

Doposud jsem byla profesionální uklízečkou, a tak jsem se snažila udržovat můj dům tak uklizený, jak to jen šlo. Nyní jsem to vzdala pro mne velmi příjemným způsobem. Uvědomila jsem si, že trávit čas s dětmi je pro mne teď doma důležitější.“