O tvorbě krásných míst a smysluplných životů
V současné chvíli se jedná především o cvičení kolektivní imaginace. Ačkoli jde možná o nejdůležitější a nejskutečnější cvičení imaginace všech dob.
Ve hře není nic menšího než oživení smysluplnosti života dospívající generace a obnova životního prostředí, v němž budou její zástupci trávit celý zbytek svého života. Stejně jako my. Naše krajina je smrtelně poničena strojem a naše nitra jsou stále více a více automatizována směrem k absolutnímu znecitlivění, pasivitě a zneschopnění. Nemusíme s tím nic dělat, můžeme dále rozvíjet stroj jako doposud, ale pak se velmi snadno může stát, že přijdeme o přírodu i o sebe sama a nebudeme cítit žádnou chuť žít své životy.
Toto cvičení imaginace nemohu zabezpečit jen já sám, proto se jedná o projekt imaginace kolektivní. Techno optimisté a miliardáři věří v pokračování lidstva na jiných planetách, případně v podobě myslí nahraných do kyberprostoru, já věřím ve tvorbu oáz na Zemi a vím, že nejsem ani zdaleka jediný. Jen v ČR na tom již pracují tisíce lidí.
Vědomá evoluce
Pole zbídačená průmyslovým zemědělstvím je potřeba osvěžit. Je to primární úkol naší společnosti. Musíme co nejrychleji udělat z širých lánů krajinu rozkouskovanou na tisíce políček a zahrad.
Vědomá evoluce spočívá v rozhodnutí vytvořit co nejpestřejší krajinu, v níž bude žít co největší množství rostlin, zvířat, hub a lidí.
Je to něco jako Minecraft, jen ve skutečnosti. Právě dospívající digiděti jsou generací, která je na něco takového ze svého dětství rozhodně připravena. Je to hra na záchranu světa, jen není počítačová, ale doopravdy.
Proč budovat oázy?
Lidskost
Protože víme, že digiděti by měly trávit více času venku a měli bychom to zařídit. Jsme jejich rodiče.
Pozemskost
Protože potřebujeme znovu procítit a pochopit, že tvoříme nedílnou součást živého světa. Jsme pozemšťané.
Pestrost života
Protože život se strojem přináší po celé planetě vyhynutí jednoho druhu za druhým. Jsme příroda.
Jeden z předchůdců oáz – tvrdý sad
Konvenčním obilím, řepkou nebo kukuřicí oseté pole je každým rokem chudší, půda degraduje, volná příroda zde nemá šanci existovat, a náklady stále vzrůstají, stejně jako chemická zátěž životního prostředí. Vlastnit takové pole, když vynecháme ze hry dotace a jiné dočasné fiktivní motivace (to jediné, co udržuje disfunkční zemědělství v pohybu), není moc zajímavé. V našem designu je proces přesně opačný. Půda se léčí, humus přibývá, příroda zde může naplno žít, prosperovat a pomáhat nám hospodařit.
Nepotřebujeme k tomu stát, korporace, ropu, umělá hnojiva, herbicidy, pesticidy, zaměstnance, vysoké školy, ani jiný samoúčelný balast. Rok co rok budou plodit ořešáky, kaštanovníky, jedlé duby, dřezovce, oskeruše, lísky turecké i obecné a další doplňkové stromy tvrdého sadu, jejichž výnosy mohou být na hektaru srovnatelné s výnosem obilného pole, jednou dokonce vyšší. Bonusem je neustálá produkce dřeva z podpůrných stromů v meziřadích – mnoha druhů, tvarů a velikostí – na stejné ploše která nám plodí jídlo. Na konci životnosti (za 80, 100, 200, u některých exemplářů třeba za 1000let) získají naši potomci i luxusní vzácné dřevo samotných stromů, které celou tu dobu plodily, a jejichž vyseté semenáčky mohou donekonečna dál plodit v mnoha dalších tvrdých sadech.
Toto je hojnost a soběstačnost, která mnohonásobně přesahuje jakoukoliv možnou existenci našeho finančního systému, společenského zřízení, a zřejmě i států jak je nyní známe. Každý člověk, každá rodina, nebo každý rod může mít svůj rodový statek, svůj tvrdý sad (půdy je dostatek pro všechny) i svůj zdravý rozum. (Jaroslav Svoboda – http://ekozahrady.com/1ha_spirala.htm)
Druhý z předchůdců oáz – rodinná louka
Na svém hektaru založili květnatou louku se zelení doplněnou sadem o 37 ovocných stromech starých odrůd. V průběhu let z ní vznikla mez porostlá domácími druhy stromů a keřů, přibylo stádo ovcí, vrátili se sem rostliny a živočichové, kteří dřív hojně obývali zemědělskou krajinu. I opatření na malé ploše nakonec přineslo razantní proměnu k lepšímu.
Více o projektu rodiny Vlčkových zde:
Permakulturní myšlení
Nejde o jeden nápad, ale o všechny dohromady. Každé místo je jiné, každá skupina jeho tvůrců též. Kolektivní imaginace vyžaduje směs pohledů, přístupů a vstupů. Seznam rozhodně není vyčerpávající, jde skutečně o první náčrtky, z nichž nedává smysl vyvozovat jakékoli závěry. Každé ze zde otevřených témat je samo o sobě tak rozsáhlým, že se mu mnoho lidí věnuje celoživotně a odborně a stejně o něm neví vše. A přitom je potřeba dát je všechny dohromady a z poznaného vyvodit praktické jednání. Oázy budou tvořit mladí lidé. Mají na to a dokáží to, i když nebudou o všem vědět všechno.
Permakultura je kultura, co trvá věčně.
Umožnit digidětem nalézt skutečný smysl života
Oázy nejsou projektem jedné či několika odborných organizací, i když bez jejich zkušeností, rad a asistence se mladí lidé určitě neobejdou.
Nejsou ani projektem státu. Příběh oáz se rozevře bez jeho povolení a poběží bez státního dohledu. Jediné, co se od státu chce, je nestát v cestě. A přibližně 10 miliard korun, to je za hubičku.
Všechny inspirativní projekty a odstavce, jež jsou na této stránce zmíněny, poukazují na případy dobré praxe či užitečného přístupu. Citovaní neví, že jsem je citoval, ale jsou rádi, že jsem to udělal.
Internet je plný inspirací k řešení všech současných problémů. Stačí navést digiděti správným směrem, dát jim důvěru a vytvořit bezpečné prostředí pro jejich kreativitu a můžeme se divit, co dokáží.
Například Nadace Partnerství v Roztoklatech podpořila výsadbu jednoho remízku: https://www.sazimebudoucnost.cz/akce/Rostoklaty-vysadba-remizku-a-pasu-zelene-v-poli
Remízků naše krajina potřebuje několik tisíc kilometrů.
Krajina
Co kdyby krajina tvořila součást naší duše. Co když se rozléháme až na horizont a co se stane, jestli dohlédneme ještě dál. Co když je člověk rozsáhlejší a mocnější, než se domníváme.
Proč se tolik snažíme a nevidíme, že máme na své straně silné pomocníky, půdu, déšť, vítr nebo růst? Kdy se odvážíme udělat krok vstříc sobě samotným, kdy pochopíme, že naše tělo je především kouskem země, hrudkou krajiny, která se rozhodla projít po sobě samé.
Nejsme prach, ani se v prach neobrátíme. Jsme hlína plná semen, červů, bakterií, řas a hub, jsme spíš bahno než prach. Hezky mocné bahno.
Počáteční poznámky o oázách:
Každou oázu tvoří:
srub,
studna – kde to je možné,
malé vodní plochy – všude by to mělo být možné – rybníky, jezírka, mokřady, tůně, kaluže,
kadibudky,
plot proti srnkám, branka nikdy není zamčená, ostnaté dráty se nepoužívají,
uměle vytvořené hromady a zákoutí z větví, kamenů, hlíny apod. – přirozená útočiště malých savců, ptáků, hmyzu a hub
a další stavení, věci, smysly a příhody.
Možná tu mají solární panely a možná něco jiného, třeba hvězdy – oázy nejsou připojené na sítě.
Každá oáza má 2 – 3 ha.
Počet potíží a problémů nelze předem nijak předpovědět – selhání jsou ve vesmíru bezesporu dovolena.
Je to něco jako Minecraft, jen ve skutečnosti. Právě dospívající digiděti jsou generací, která je na něco takového ze svého dětství rozhodně připravena. Je to hra na záchranu světa, jen není počítačová, ale doopravdy.
V oáze se sejí desítky a stovky kilogramů rozmanitých semen. Hlavně první roky se sází cokoli, co přijde pod ruku. Ruka se může i vzdělávat a myslet, ale myšlení by nemělo být překážkou jednání.
Vypadá-li něco příliš složitě a obtížně, je lepší nemyslet a rovnou to udělat. Nějak to vyjde. Chyby jsou dovoleny.
Nálety se nechávají růst a náležitě se podporují. Později se rozmanitě využívají, ale čím více stínu, tím lépe. hlavně první roky.
Žádná rostlina není plevelem, vše je nějak užitečné. Především první roky. Design je užitečný, ale nemusí být dokonalý.
Dospělí do podoby oáz mladým mluví co nejméně a jen na vyžádání. Život v oázách nemáme pod kontrolou ani dohledem a je to dobře.
Je potřeba vytvořit stránku plnou praktických návodů.
Každá oáza dostane tři miliony korun ze státního rozpočtu do začátku – může to i stačit na celou dobu jejího dětství.
Očekávaný počet oáz je v řádu tisíců.
Pro začátek by mělo stačit 10 miliard korun. Tolik ČR utratí za dva dny…
Oázy, kde se lidem nepodaří aktivně pečovat o půdu – z jakýchkoliv důvodů – zarůstají samovolně. mají-li však nejbližší sousedé chuť starat se tvořivě i o vedlejší místo, po dvou letech nicnedělání mohou. ale nemusí.
V krajině se tvoří cesty a meze. hranice míst se osazují stromy a keři. vznikají jedlé remízky a druhově pestré meze. z permakultury víme, že na hranici dvou prostředí, ve škarpě, na břehu nebo na okraji lesa bývá život nejpestřejší.
Není potřeba udělat všechno najednou. Na tvarování každého místa má skupina deset nebo patnáct let – potřeba vymyslet novou formu vlastnictví-nevlastnictví.
Skupinu tvoří deset až dvacet členů. Mnozí cestou odpadnou, jiní se přidají. Někde zůstane jen jeden či dva, kteří objeví, že starost o místo je smysluplnou náplní jejich života.
Oázy neslouží k trvalému bydlení, slouží k trvalé radosti ze života.
A k lásce. Bez lásky nebudou oázy fungovat. Někdy se stane, že to bude právě láska, kdo danou skupinu lidí zcela rozloží. Vůkol rostoucím květinám a stromům to bude jedno. Stejně jako zajícům, mravencům a Zemi.
Zemědělskou půdu v Česku vlastní tři miliony lidí. Je v moci každého z nich svůj díl ozdravit
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zemedelstvi-ziva-puda-nadace-partnerstvi_2206200700_jab
Odbornice na zemědělské pachty Zuzana Benešová připravuje generátor smluv, který vlastníkům polí pomůže zajistit šetrné hospodaření. „Nikdo si nenechá zdevastovat byt, který pronajímá,“ připomíná a usiluje o to, aby lidé s rozmyslem spravovali i krajinu.
Více o projektu naleznete zde.
Voda
Nejde jen o to zadržet vodu v nějaké nádrži, ale je třeba ji dostat do půdy. Když zůstanu jen u lesů: máme v ČR osm tisíc katastrálních území. Kdyby se na každém udělaly za pět milionů korun retence, tak z toho postavím v každé obci dvě pěkné nádrže nebo neskutečné množství tůní a menších retencí. Bylo by to reálnější a pro celou republiku by stálo tak 40 miliard. Jedna velká přehrada přijde na pět až osm miliard…
Protože jsem viděl, že voda v krajině chybí. A chtěl jsem si vyzkoušet v praxi některé teorie, které to mají řešit. Například jsme dělali tůňky a malé hráze na kopci, kde předtím bylo tak sucho, že se tam prášilo pod nohama. Po třech letech se začaly obnovovat původní vodní profily a najednou začla po lese prýštit voda v místech, kde jsme to nečekali. Řekl jsem dětem – pojďme, uděláme tam studánku. A přišli jsme na to, že už v tom lese kdysi studánky byly, krásné, vydlážděné. Stačilo je vyčistit. Voda se do terénu vrátila.
Nebo jsem postavil retenční nádrž na vrcholu kopce – lidi říkali, že jsem blázen. A vida, vodu drží. Najednou přišel chatař, který má pod tím kopcem chatu. Děkoval mi, že má po 15 letech vodu ve studni, která dávno vyschla. Ta retenčka na kopci mu vodu vrátila. My jsme dřív přebytečnou vodu z krajiny odvedli, ale teď nemáme postavená díla na to, abychom ji v době nedostatku uměli vrátit. (Richard Benýšek)
Houby
Zrovna teď se třeba dozvídáme více informací o mykorizních houbách, které slouží jako jakýsi komunikační nástroj mezi rostlinami. Pokud je jedna rostlina napadena, může jejich prostřednictvím zaslat signál ostatním rostlinám. Je ohromující, že se tyto houby a rostliny daly dohromady. Houby používají cukry a škroby, které s nimi rostlina sdílí. Vyrábí z nich speciální materiál, který slepuje částečky půdy a vytváří jakési agregáty. Bez nich by se voda nemohla dostat do půdy, pomáhají provzdušňovat zemi. Pokud půdu oráte, tyto agregáty ničíte.
https://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/revoluce-nastane-az-farmari-porozumi-pude
Přemýšlení o oázách vychází z obsahu poslední kapitoly knihy Digiděti (JOTA, 2023).
Jídlo
Lidé si musí uvědomit, že bez glyfosátu budou muset více pracovat na poli. Nechci tím říct, že práce musí být těžká a vyčerpávající. Myslím, že technologie by se měly stát našimi společníky – zjednoduší a usnadní nám práci, nicméně lidé budou muset i nadále pracovat na poli. Čím méně monokultur pěstujeme, tím více potřebujeme pracovníků na poli. Neměl by to být problém, ve společnosti o ně nemáme nouzi. Teď samozřejmě popisuji perspektivu budoucnosti, není to otázka několika let, ale podle mě to bude pro lidstvo velká výzva. Vzhledem ke klimatickým změnám nebudeme mít možnost toto rozhodnutí dlouho odkládat. Bude dokonce potřeba stanovit mezinárodní limity pro používání pesticidů a jejich reziduí, jako se určily emisní limity v Kjótském protokolu, a postupně se těchto látek úplně zbavovat.
a2larm.cz/2021/12/v-dusledku-potravinove-eroze-mizi-rozmanitost-potravin-ktere-konzumujeme-rika-profesorka-bombardi
Zalévání stromů
Všem zahradníkům je jasné, že čím rozvinutější kořen, tím rozvinutější koruna. Ne vždy se ale chováme, aby tomu tak bylo. Ilustrujme to zálivkou… Kořeny se od kmene vydávají dvěma směry – do hloubky (kde je pravděpodobnost dlouhodobě uložené, nevysychající vody) a na korunový obvod (kde najdou vodu napršenou). Úpatí kmene si většina kmenů stromů od vody chrání (s výjimkou např. palem), protože má být pevné, suché a teprve od něj mají kořeny vycházet „na lov“. Pokud ale zaléváme patu stromu, strom nemá důvod hledat nová „loviště“. Strom neexpanduje, nerozšiřuje revír, ale kumuluje kořeny u paty, aby ji odvodnil a vysušil. Kořen tak přestává být lovcem, ale spíš obráncem. V tomto případě už nejde o motivování vodou, ale o omezování, či rozmazlování vodou. Vodu je tedy třeba stromům nabízet stejně, jako oslíkovi mrkev. Chceme-li, aby oslík vykročil, nesmíme mu cpát mrkev do tlamy, ale před tlamu. (FB/Mateřský strom)
Semínka a sazenice
Sehnat tisíce kilogramů semen a statisíce či miliony sazenic je jedním z nejvážnějších problémů při vzniku oáz. Současně je to ta část příběhu, kde mohou dospělí rozhodně přiložit své ruce k dílu.
Zde přehled těch, kteří již přikládají:
TO BE CONTINUED…