Jak vypadá dospělá společnost?
Svět lidí, kteří zvládají své emoce. Jak bychom se dívali, kdyby naše pohledy uměly zohlednit i pohledy druhých bytostí. Nejen lidských, ale i nelidských. A nemůžeme se to naučit, když se učíme dívat na svět očima strojů a umělých inteligencí?
Jak bychom žili, kdybychom se nerozcházeli při prvním konfliktu? Jak bychom vnímali s dorostlým mozkem? Jak by vypadala společnost, kdyby jí konečně skončila puberta?
O tom, čemu se říká nerůst, protože to je příběh, co vypráví, že jiný svět je nejen nezbytný a možný, ale také zcela uskutečnitelný.
Nerůstový web: https://nerust.cz/
O růstu
Příběh „zeleného“ či „udržitelného“ růstu nám už třicet let umožňuje žít v iluzi, že se i v době ekologické krize můžeme jako společnost vyhnout otázce: Kolik je dost? Toto „dost“ přitom nemusí znamenat žádný návrat zpátky do jeskyní. Auta můžeme v mnoha případech nahradit jízdními koly či kvalitní a přístupnou elektrifikovanou hromadnou dopravou pro všechny, industriální maso vyváženou, lokální a převážně rostlinnou stravou, fast fashion oblečením, které vydrží déle, a všudypřítomnou reklamu za čistý a esteticky příjemný veřejný prostor. V takové „jeskyni“ by se jistě mnohým žilo lépe než v dnešních městech.
Pokud bychom dnešní řádově pokročilejší a účinnější technologii propojili se změnou spotřebitelských návyků a snížením spotřeby v západních zemích, mohli bychom snížit globální energetickou spotřebu do roku 2050 na udržitelnou úroveň 60. let minulého století a zároveň zajistit důstojný a kvalitní život pro všechny – přestože počet obyvatel bude třikrát vyšší. Překážkou je na růstu závislá ekonomika, která si říct dost neumí. (Tadeáš Žďárský)
Ekonom Branko Milanović ji ve své knize Nic než kapitalismus uvádí v podobě „systém, v němž je výroba z větší části založena na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, kapitál najímá volnou pracovní sílu, jejíž práva jsou chráněna zákonem, a koordinace je decentralizovaná“.
Takové uspořádání ekonomiky dnes funguje téměř všude na světě včetně zemí, které se formálně hlásí k antikapitalistické ideologii a rozhodně nejsou demokratické – jako je Čína či Vietnam. Obecně přijímané přesvědčení, že demokracie a kapitalismus se navzájem podmiňují, je dnes těžké obhájit. Kapitalismus může očividně existovat bez demokracie, i když čínský vzestup ještě netrvá tak dlouho, aby se dalo tvrdit, že je takový stav dlouhodobě stabilní. Ještě těžší (a pro nerůstové hnutí důležitá) je otázka, zda může existovat demokracie bez kapitalismu. Tam zatím nemáme žádnou historickou nápovědu.
Je ale otázka, kdy pořád ještě sloužíme sobě a kdy už jen systému, který na naše blaho nedbá.
Více volného času!
„Hlavním posláním nerůstové společnosti by však podle Gorze mělo být osvobození lidstva od práce. Důsledně kritizoval posedlost plnou zaměstnaností a neustále rostoucí produkcí. Zvyšující se efektivita práce by neměla sloužit k navyšování produkce, ale ke zkrácení pracovní doby, tvrdil Gorz. „Hlavním cílem není ani maximální produkce, ani plná zaměstnanost, (…) nýbrž jinak organizovaná ekonomika, v níž je uspokojení potřeb zajištěno každému, výměnou za určité množství společenské práce, jež by zabíralo jen malý zlomek lidského života.“
Od sedmdesátých let tak prosazoval dvacetihodinový pracovní týden, později také základní nepodmíněný příjem. Získaný volný čas by však neměl sloužit k tomu, aby lidé více spotřebovávali. Cílem je osvobodit lidi, aby mohli vytvářet skutečné hodnoty, jež nejsou ani měřitelné ani směnitelné: pečovat o své blízké, zkrášlovat své okolí, vzdělávat se a produkovat věci, na něž v tržní společnosti nezbyl čas ani místo. Teprve to umožní (řečeno existencialistickým slovníkem) vnímat se jako subjekt vlastní existence: tedy být skutečně svobodný.
V sedmdesátých letech, zatímco Evropou obcházelo strašidlo nezaměstnanosti, nastoloval Gorz zcela jiný pohled na práci a důsledně kritizoval snahy vytvářet zaměstnanost pro zaměstnanost. „Místo toho, aby si kladli otázku, jak zajistit, aby v budoucnu mohli všichni pracovat mnohem méně a lépe, a přitom dostávali svůj podíl na společensky vytvořeném bohatství, naprostá většina lidí se ptá, jak zajistit, aby systém spotřebovával více práce – jak zajistit, aby obrovské množství práce ušetřené ve výrobě mohlo být promrháno na druhořadé práce, jejichž hlavní funkcí je zaměstnat lidi.“ (André Gorz)
Další informace a kontext technologií – coming soon:-)
Graeber – práce na hovno
Jason Hickel – méně je více