Pomalý dětský čas

Jak nastavit dětem čas s obrazovkou je nejčastější rodičovská otázka o životě digidětí. Chtějí slyšet jasné číslo. Stejně jako ostatní průvodci světem digidětí na tuto otázku nerad odpovídám. Každá rodina si musí na konkrétní číslo přijít sama. Musí se společně dohodnout. Najít kompromis mezi dobou, jež rodičům připadá adekvátní pro setkání s obrazovkou a časem, který dítě potřebuje, aby jeho poznávání kybersvěta (jenž je pro něj stejně skutečný jako les nebo automobil) bylo uspokojeno. Viz Rodinná dohoda.

Jelikož tento text patří do řady „dětská filosofie“, pojednává o čase jinak, než jsme v digitalizované společnosti zvyklí. Nejde v něm o hodiny ani o minuty. Měření času stálo na počátku evropské záliby v číslech, hodinový stroj je jedním ze zakládajících strojů naší kultury. Na konci textu naleznete stránky z knihy Technika a civilisace, kde o tom Lewis Mumford vypráví.

(Text trvá přečíst tak dlouho, kolik času si na něj uděláte. Je to ve vaší moci.)

Děti žijí přítomností. Stejně jako my všichni, ale děti tolik jako my neřeší minulost a budoucnost. Svět je pro ně ještě příliš čerstvý a fascinující, aby při jeho prožívání ztrácely čas přemýšlením o dávno ztracených oka mžicích nebo zamotáváním se ve vždy imaginativních představách o budoucnosti. Pro děti je čas jedno dlouhé právě teď.

Proto děti málokdy spěchají, anebo naopak spěchají tolik, že se zdá, že veškerý čas zmizel.

Děti nikdy neztrácejí čas. Mají před sebou celý život a nevidí důvod, proč by si měly myslet, že čas se dá poztrácet. Ztratit můžete ledasco, ale jak byste chtěli ztratit čas? Jak se dá ztratit čas? Něco takového je pro děti zcela nemyslitelné.

Samozřejmě, že ano, máte pravdu, starší děti, které už chápou moderní pojetí času a znají hodiny, si dokáží představit, jak se ztrácí čas. Ale co by se stalo, kdybychom je to nenaučili, kdybychom jim to nevysvětlili a nevystrnadili jejich dětské pojetí času z jejich myslí a srdcí?

Děti si s časem zahrávají stejně, jako si hrají s čímkoli jiným. Když se učí mluvit, testují rozmanité zvuky, když se učí chodit, seznamují se s pestrostí pohybů vlastního těla a tvrdostí okolní krajiny. V obou případech jde o učení hrou. Proto děti umí spěchat a hned zase nespěchat, dokáží si dát na čas, anebo mohou na čas zcela zapomenout. Nikdy si toho nevšímají, protože si jednoduše hrají a zatím příliš nepřemýšlí, co všechno se při tom děje, ale děti dokáží čas vytvářet. Přirozeně si jej dělají.

Tvořit čas je jednou z nejdůležitějších dovedností, kterou bychom měli od dětí odkoukat.

Žijeme totiž v nejuspěchanější době všech dob. Prakticky denně zažíváme pocit, že nestíháme, že prostě nemáme čas. Na nic, ale vůbec na nic. Ani na sebe, natož na svoje děti. Což cítíme, že je lehce chyba, ale neumíme s tím nic udělat, protože jsme zapomněli, jak si udělat čas a umíme ho jedině ztrácet nebo honit. Kdybychom věnovali dětem pozornost častěji, měli bychom času mnohem více a dokonce bychom se jej naučili tvořit a hrát si s ním jako ony.

Jenže my žijeme ve stroji a upalujeme jako závod, protože stroj se nesmí zastavit ani zpomalit. To je nemyslitelné a nepředstavitelné. Musíme makat, běžet co nejrychleji a dřít co nejvýkonněji, protože vstříc světlým zítřkům se nedá dojít samo od sebe, říká stroj. Říká to proto, že nevěří, že i zítra vyjde Slunce a nastane další den a po něm zase další. To rodiče vědí, často to říkají dětem před spaním, když chtějí, aby usnuly, ale nějakým záhadným mentálním trikem to rodiče nikdy neříkají sami sobě. Asi protože kvůli hlučnému povzbuzování stroje neslyší ani rytmus vlastního srdce, natož svůj vlastní vnitřní hlas. Dnešní rodiče na sebe zřídkakdy aplikují, co radí svým dětem.

Stroj je zvyklý se neustále inovovat a tak zrychlovat množství práce vykonané za jednotku času. Že má čas jednotky vymysleli v prvních evropských klášterech, přičemž se inspirovali u svatého Augustina, který přišel s tím, že existuje jen věčně pomíjivé „teď“, kdežto minulost už není a budoucnost ještě není. Tato teď prohlásil za neuchopitelná, protože neustále následují jedno za druhým a hned další a zase další atd. Čím jsou stroje modernější, tím běží rychleji. Vteřiny byly vynalezeny ve vědeckých laboratořích 19. století, na počátku dalšího století se objevily v továrnách a během druhé poloviny se s nimi lidé sžili i během každodenního života. Tedy přibližně řečeno, protože ve skutečnosti většina lidí vteřiny nikdy vnímat nepotřebuje, ale všichni ví, že existují. Ještě na počátku 19. století o vteřinách nepřemýšlel nikdo, anebo maximálně pár zvláštních mužů podnikajících podivná experimentální zkoumání vesmíru. Dnešní programátoři planetární sítě přemýšlejí v milisekundách, přičemž tvrdí, že lidské oko rozdíl dvou milisekund při načítání webové stránky rozhodně zaznamená, i když si jej není vědomo.

Milisekundy existují jen ve světě abstraktního času stroje. To je podivná věta, protože stroj je přeci zcela materiální, je to skutečná věc, internet je z kovů a minerálů a plastů apod. Ale současně je stroj abstraktní, jelikož sestává z proměn jedniček a nul, anebo na jiné úrovni ze změn probíhajících mezi matematickými rovnicemi, tedy z abstraktních operací, jejichž rychlost lze právě vyjádřit v milisekundách, v „teď“ mnohem kratším než bylo starodávné Augustinovo „teď“.

Čím více se „teď“ v digitalizované společnosti zkracuje, tím běží čas naší doby rychleji.

Existují lidé píšící o tom, že brzy dojde k tomu, že počítače zrychlí natolik, až docela zmizí čas – říkají tomu oka mžiku „singularita“ a neříkají nic o tom, co se stane pak, protože podle nich už pak nebude žádné pak. Můžete to chápat stejně, jako když se totéž snažíte vysvětlit svému dítěti, zatímco jej nutíte se rychle obléct a v jeho očích vidíte, že ve skutečnosti nemá žádný důvod jakkoli spěchat. Ten klidný, flákající se pohled neexistuje proto, aby vás nasral, ale proto, aby vás zpomalil.

Čím běží stroje kolem nás rychleji, tím rychleji běháme my a tím méně máme na všechno času. Čím utrmácenější, uhoněnější a vystresovanější se nacházíme, tím více si uvědomujeme, že nejspíše žijeme v poslední době, že pak, až se konečně zastavíme, nebude už ve skutečnosti vůbec nic.

I proto je na čase odkoukat od dětí, jak lze žít pomalu. Když jsou malé, můžeme si k nim sednout na koberec a jen tak si něco prohlížet, třeba bačkoru nebo vypitý a neuklizený hrnek od kávy. Můžeme zahlédnout, jak jej naklánějí, jak z něj pomalu vytéká poslední kapka, ta, co nikdy nejde ani vysrknout, můžeme se snažit zachytit moment, kdy odkápne na koberec, smíme pozorovat, jak se vpíjí do koberce a mezitím si připustit, že na tom vůbec nezáleží, protože ve vesmíru jsou skvrny dovoleny.

Když jsou starší, můžeme si k nim sednout, zatímco si užívají stav flow, zatímco jejich srdce i těla splývají s obrazovkou a jejich oči mrkají rytmem digitálních obrazů a přemýšlet, co to znamená mít pět hodin života na to si hrát. Neříkám, že byste si měli hrát počítačové hry, říkám, že to je dobrá úvodní lekce do problematiky tvorby času. Kdo si neumí představit pět hravých hodin v kuse, těžko si je někdy může vytvořit. Je to něco jako meditace, jen s dětma po boku.

Dospělí lidé dokáží stroj vypnout a zahlédnout, že když nejsou na internetu, den běží pomaleji. Neříkám, že je navždy potřeba vypnout internet, to vůbec není potřeba, říkám, že se to prostě děje, stále více lidí si toho stále častěji všímá a rozhodně to něco znamená. Když čas běží pomalu, život rozkvétá pestrobarevněji, než když operujeme v milisekundách.

Odkoukejme od dětí, jak žít v pomalém čase, jak si hrát s dlouhou přítomností a uleví se nám.

Zklidníme se.

Životem nikdy není potřeba spěchat. Každý z nás dojde až na samý konec života, i když kdo ví, jestli.

Občas mívají rodiče dojem, že dětem něco trvá celou věčnost. To je správný dojem. Věčnost je totiž rubem každého z přítomných oka mžiků. Jelikož děti žijí v přítomnosti, nacházejí se též ve věčnosti. Jak by se zde ostatně mohly nenacházet, když věčnost nikdy nekončí ani nepřestává, právě protože je to věčnost.

V každém oka mžiku, v němž se dětský pohled střetne s pohledem rodiče, lze zahlédnout věčnost. Děti jsou kousky věčnosti. Jsou to ty kousky věčnosti, s nimiž jako jejich rodiče rozhodně máme mnoho společného. Děti lidé plodí, rodí a provázejí životem kvůli věčnosti.