Jak si v roce 2051 žijeme v Evropě
Je tomu už pár desítek let, kdy Evropa vládla světu a Evropané se honili ve stroji, ačkoli mnozí z nás si stále pamatují, jaké to tehdy bylo. Je rok 2051 a Zoe za týden oslaví 30 narozeniny. Díky Jaromírovi už jsem pár let dědečkem. Moje vnučka se jmenuje Diviška a minulý víkend jsme spolu zasadili její první strom. Narodila se ve stejný den jako její máma, což je vtipný, protože Jaromír se také narodil ve stejný den jako jeho máma a já jsem se taky narodil ve stejný den jako moje máma.
V roce 2030 se Čína stala nejbohatším a nejmocnějším státem světa. Ale už dlouho předtím běžel stroj na plné obrátky především v jihovýchodní Asii, hlavně v Indii, Indonésii, Jižní Koreji, Malajsii, Singapuru, ale také na Filipínách, Vietnamu nebo v Africe. To je od Asie trochu stranou, ale každý ví, že se tam teď staví mnohem více než u nás. Z Evropy se díky tomu stal turistický ráj pro bohaté Asiaty a Afričany, jezdí si sem odpočinout od stroje. Vůbec nám nevadí, že jsme takový skanzen. Žijeme mnohem lepší život, než když jsme „vládli“ světu. Dnes již víme, že mu ve skutečnosti vládl stroj. Došlo nám, že nevládl jen jemu, světu, ale i nám, lidem. Když Číňany baví tolik makat, ať to klidně dělají, my si raději žijeme klidněji a pomaleji. Proto se jim u nás také tolik líbí.
I v Evropě samozřejmě stále žijí lidé, kteří dál budují civilizaci a milují technologie a rádi tráví čas mezi tabulkami a grafy a vyhánějí čísla směrem nahoru a stresují se, když jim padají zase dolů, ale jsou to spíše podivíni. Většina podobných typů se buď přestěhovala do Asie, anebo jsou celé dny a noci doma u počítače, kde klikají a klikají, dokud jim nepopraskají všechny cévky v očích. Pak si jdou lehnout, ale jejich boti stejně klikají dál za ně. Jsou to blázni. Život je přeci dávno někde jinde a vůbec se neodehrává na obrazovkách. Moderní civilizace teď znamená něco jiného než města plná mrakodrapů.
Když jsme se tenkrát zastavili, nevypadalo to příliš růžově. Zdálo se, že stojíme jen proto, že všude kolem nás hoří lesy, louky, městské parky i termíny, ale nakonec to dobře dopadlo. Asi těch pár měsíců strachu o holý život bylo potřeba. Byli jsme všichni fakt mimo. Tenkrát jsme nedokázali představit ani život bez vlastního auta, dneska má auto jen asi každý dvacátý člověk a ještě ho ochotně půjčuje ostatním. To by bylo za mých mladých let nepředstavitelné. Svět se hodně změnil. Nesmírně se zpomalil a vyčistil. Vůbec v něm dneska není tolik smogu, ať už z elektráren a továren, anebo z informačních médií.
Nemůžu to opět nezmínit, asi nikdy nepřestanu mluvit o hvězdném týdnu. Ještě mi stále nedošlo, co to znamená, co se to vlastně stalo. Možná do konce života úplně nepochopím, jak je možné, že po celý týden hvězdy svítily i ve dne. Jako by se rozzářilo nebe! Jako by noc odmítla jít spát! Slunce normálně svítilo a letně hřálo, ale hvězdy jeho zář hravě přesvítily. Žádný astronom doposud nepřišel s vysvětlením. Astrologové samozřejmě ano, ale žádné mě neuspokojuje, takže si dál užívám své nevědění.
Když hvězdy zhasly a nastal zase den běžný jako každý jiný, něco se změnilo. Pochopili jsme, že všechno může být i jinak. Že nic nemusí být jako doposud. Jako bychom něco dostali. Někteří mluvili o daru, jiní o poznání, ale všichni cítili, že to, co jsme především dostali, byl rozum. Na tom se shodovali všichni, když se hádali, jestli jsme ten dar dostali od boha nebo od vesmíru nebo od mimozemšťanů, kteří rozsvítili všechny hvězdy na nebi jako my rozsvěcíme vánoční stromeček. Všichni mluvili o tom, že cítí, jako by se jim vrátil rozum a když o tom mluvili, ukazovali si přímo na srdce. Kam jinam taky? Byly to nádherné dny, jsou to nejnádhernější vzpomínky, co mám.
Všichni se kamarádili a spolupracovali. Dnes je to samozřejmé, ale tenkrát to bylo dost nezvyklé. Ale brzo jsme přišli na to, že to nebolí a že jsme to tak vlastně cítili vždycky. Nejprve jsme odstranili veškeré reklamy, všechna písmena a obrazy ze všech domů a cest a obrazovek. Reklamu nikdo nikdy neměl rád, a tak to bylo za chvíli hotové. Zrušení reklamy položilo mediální domy a také firmy, co dělali věci, které nikdo nepotřeboval. Mnoho kreativních lidí mělo najednou volno a všem se ulevilo. Dnešní děti už ani nevědí, co slovo reklama znamená.
Dnes vyrábíme jen věci, co potřebujeme a snažíme se, aby byly co nejlepší, aby co nejdéle vydržely. Hodně nás to baví. V celé zemi jsou malé dílny, kde se vyrábí doslova všechno. Dvacet let se ukazuje, že když člověk přirozeně dostává peníze, aby vyžil a nemusel se starat o holou existenci, rozhodně to nevede k tomu, že by lidi nepracovali. Dneska vám každý řekne, že si nedokáže představit, že by se nepodílel na tvorbě nového světa (pořád tomu tak říkáme). Máme všeho dostatek, taky potřebujeme mnohem méně než dříve. Když si vzpomenu, jaký blbosti jsme v mládí dělali!
Stát stále existuje, ale nemá vládu ani parlament ani senát. Právní systém přestal po hvězdném týdnu každého zajímat, a tak se rozpadl. Stejně jako drtivá většina dalších byrokratických soukolí. Samozřejmě pořád učíme děti číst a psát, ale čteme už jen texty, co dávají smysl. Stát tvoří skupina lidí, které baví organizovat informace. Starají se o distribuci evropských peněz a čínských materiálů a také organizují větší akce, jsou-li potřeba. Všeho je dostatek, Asiaté stále rádi dodávají do Evropy, i když v mnohem menším množství než dříve. Velké nákladní lodě už neexistují, stejně jako zaoceánské zábavní parníky. I všechny jachty už prý žerou ryby, ale to nevím jistě, protože u moře jsem byl naposledy dávno.
Vedle evropských peněz, nepodmíněného základního příjmu, používají všichni ještě městské peníze. Různě to střídáme, zvykli jsme si na to a není to problém. Pro všechny měny platí, že se kazí, takže když se je někdo snaží hromadit, prostě se mu rozpadnou a zmizí. Dřív peníze kazily člověka, protože jsme si je spojovali s mocí, teď se kazí samy a my víme, že každý z nás má takovou moc, jaké má schopnosti a jakou mu druzí svěří, když mu důvěřují. Moc je dnes založená především na důvěře. Stejně jako svoboda, jejíž definici jsme přeformulovali, a tak svoboda jednoho začíná tam, kde začíná svoboda druhého. Je to mnohem lepší, protože když má někdo pocit, že mu svoboda končí, končí najednou i tobě, takže se o jeho svobodu začneš zajímat a obvykle se vše vyjasní a dohodnete se. Jak my jsme se dřív pořád hádali, to nechápu.
Číňané vozí hlavně soláry a baterky, jsou v podstatě jediný na světě, kdo je vyrábí, protože jsou jediný, kdo na to mají zdroje.
https://www.visualcapitalist.com/chinas-dominance-in-clean-energy-metals/
https://www.visualcapitalist.com/chinas-dominance-in-rare-earth-metals/
Všechny větší dopravní prostředky, vlaky, autobusy, malotraktory nebo dodávky jezdí na solární energii, kterou si každé sídlo vytváří samo. Velké elektrárny jsou vypnuté a zarůstají břízama a akátama, stejně jako všechny továrny starého světa. Mít v každém druhém městě někoho, kdo bastlí auta ze starých aut, kterých se všude válí nepočítaně, je mnohem efektivnější. Na internetu jsou návody na výrobu úplně všeho, stačí chtít a sehnat si součástky, kterých je plná krajina. Legendární je jedno staré video o Agbogbloshie v Ghaně. Také hodně používáme stroje poháněné vodou, větrem nebo lidskou silou, postavili jsme spoustu větrných mlýnů, vodních pil a hodně jezdíme na kolech. Není to někdy tak rychlé jako dřív, ale málokdo dnes někam spěchá. Když nefouká vítr, rádi říkáme: „Buď líný jako vesmír!“
Stromy a keře, co jsme po hvězdném týdnu, začali ve velkém sázet, už vrhají pěkně široké stíny. Oteplování nakonec není tak strašné, jak jsme si kdysi mysleli. Jakmile jsme zpomalili, krajina začala oddechovat. Snad je to tak i jinde, nevím, jak jsou na tom korálové útesy, pravda je, že pořád nesněží a myslím, že sníh už nikdy neuvidím, ale to se vědělo, že i když přestaneme čmoudit, bude pár desítek let trvat, než se to projeví. Důležitý je, že kolem pořád létají ptáci a hmyzu už je zase jako kdysi kdysi. Všude něco roste, přes léto se člověk jde projít a naobědvá se cestou, což je skvělý, protože nemusí vařit. Spoustu lidí baví jezdit traktůrkama po poli, tak je dost jídla pro všechny a nikdo nikdy nemá hlad.
Města jsou dnes podstatně menší než dříve. Nechápu, co nás na nich tak bavilo, asi jsem to radši vytěsnil. Nedávno u nás přespával jeden člověk, co často chodí do státu přemýšlet s ostatními o velkých věcech, a ten říkal, že v Čechách dnes žije 20 miliónů lidí a že v celé Evropě je asi 300 miliónů Afričanů, kterým Slunce sežehlo zemi, a tak museli jít jinam. V pohodě se sem prý vejdou. Já už si ani nevzpomínám, jaký to bylo, když tady nebyli černoši, teď je jich všude plno a není to žádný problém. Jsou to vážně skvělí lidi.
Vzpomínám si, jak byly populární fotky a videa. Dnes už to tak není. Většina digitálních kamer dávno přestala fungovat, a protože není lehké je vyrobit ani opravit, přestali jsme se natáčet. Myslím, že proto si toho dnes mnohem více pamatujeme. Internet používáme, to je jasný, proč bychom ho rušili, je tam spoustu informací a je opravdu praktický inspirovat se cizími nápady. Jakmile někdo někde na něco přijde, hned to sdílí. Hodně sleduju jednoho chlapíka v Litoměřicích, co se hrabe v archivu místního biskupství a sdílí opravdu zajímavé věci. Už nemáme Facebook ani Instagram a vůbec nám nechybí. Vypli nám to, jakmile jsme zrušili reklamy a teď prý blbnou hlavu hlavně Afričanům. Google také zmizel, protože WeChat ho převálcoval a jiný čínský firmy zase vyšachovaly Apple a Amazon. Nové počítače si vyrábíme ze starých počítačů a z Číny sem pořád přivážejí elektronický odpad, co už nepotřebují. Je to super, i když někdy je tam i dost neužitečnýho bordelu. Holanďani a další pobřežní státy si z těch zbytků dělají zátarasy proti stoupajícímu oceánu.
Nejlepší je, jak nikdy nikdo nikam nespěchá. Málokdo dneska nosí hodinky. Co je za den víme, ale kolik je hodin, nikdy vědět nepotřebujeme. Všichni se starají o své rostliny a zvířata (anebo o ty společné) a prakticky každý něco vyrábí. Vždycky svým rytmem, někdo třeba udělá jednu věc za rok, ale ta pak stojí za to. Pomalu objevujeme, co znamenalo něco umět dávno před tím, než vzniklo umění a továrny na výrobky. V práci rukama je něco magického, tajemného. Člověk se dotýká kusu Země a tvaruje ho podle sebe. Obtiskáváme se do věčnosti a příroda se za to obtiskává do nás. Já chovám pávy, protože jsou krásní. Sice hodně řvou, ale sousedi už si zvykli. Když kolem vás proletí páv, znamená to, že ten den je vám nebe rozhodně nakloněno.
Tak já už musím končit, mladí teď přivedli Divišku na hlídání a půjdeme nakrmit králíky a ptáky. Svítí sluníčko, tak ještě nesmím zapomenout zapnout pračku nebo mi žena bude nadávat, že jsem nevypral. Některý věci se nezměnily, ale ona to tak nemyslí, to jen tak na oko. Zítra zase něco napíšu na internet, to je jasný, vždycky jsem chtěl být starým spisovatelem, co pořád dokola vypráví, v jakém krásném světě žije.