Informační oceán

Žijeme v časech informační přesycenosti. Svět nám smysly proudí stále rychleji a my se uprostřed informačního oceánu stáváme tekutější a mlžnější.

„Díky internetu věcí se fyzická aktiva stávají účastníky celosvětových digitálních trhů v reálném čase. Bezpočet jejich druhů všude kolem nás bude stejně snadné indexovat, vyhledávat a obchodovat jako jakoukoli jinou online komoditu (…). Říkáme tomu zkapalnění fyzického světa.“ (Zpráva IBM o internetu věcí: The Economy of Things: Extracting New Value from the Internet of Things, 2014, In: Zuboff – Věk kapitalismu dohledu, str. 246)

Johann Hari – Ukradená pozornost

(Str.19): …že naše klesající schopnost dávat pozor není primárně personálním selháním. Nemohu za to ani já, ani vy, ani vaše děti. Děje se nám to všem. Mohou za to velmi mocné síly. Zahrnují velké technologické monopoly, ale sahají ještě daleko dál. Je to systémový problém.

Pravda je, že žijeme v systému, který naleptává naši pozornost každý den jako kyselina, a pak nám říká, že si za to můžeme sami a že bychom měli změnit své zvyky. Ale zatím se rozpadá pozornost světa.

Kdykoli jsem se nemohl soustředit, tak jsem to celá léta kladl za vinu sobě a měl jsem na sebe zlost. Říkal jsem si, jsi líný, jsi nedisciplinovaný, musíš se sebou něco dělat. Anebo jsem vinil svůj mobil a obracel hněv proti němu a přál jsem si, aby ho nikdy nevynalezli. Ale pak jsem zjistil, že ve skutečnosti tkví příčina v něčem mnohem hlubším, než je osobní selhání nebo jeden nový vynález. (str. 17)

Biologie internetu

Oceán se nadechuje a vydechuje trpělivě, nerušeně.

„Před miliardami let zde za dosažení jistých koncentrací minerálních látek přišla hra náhod s něčím neobvyklým, co se od té doby prosazovalo s úžasným úspěchem a se značnou mírou utrpení. Život čekal ve vodách s nevyhnutelností řetězové chemické reakce a pak explodoval do modrých prostorů naší planety.

Stejně jako všechny organismy si i my v sobě stále neseme svůj původ ve slané plazmě svých buněk. Oceán se do nás složil. Životní prostředí tělesných tekutin je naše vnitřní moře. Můžeme tedy říci, že naše tělo, ale také těla všech těch nespočetných zvířat je způsob, jakým si oceán, obrovský vnitřek, představuje, jaké to je mít vnějšek.

A když plaveme nebo se nadnášíme ve slaném, viskózním moři, dovolujeme našemu tělu představovat si svůj vnitřek, ke kterému nemáme žádný přímý přístup.“ (Andreas Weber – Cítí, tedy je, str. 221)

Dezinformace I. (P. Koubský – M. Heřmanová)

Co to je dezinformace? Dá se definovat?

Existují různé definice, problém je v tom, že už neodpovídají tomu, co se v online prostoru děje. Obecně přijímaná definice, kterou najdete třeba na Wikipedii, zní, že dezinformace je záměrně šířená nepravdivá informace. Obě ty charakteristiky jsou problematické.

Obě?

Ano. První z nich předpokládá, že známe šiřitelův záměr, což většinou není pravda. Často se ani nedá zjistit, jen hádat. A druhý problém je sama kategorie pravdivosti. Protože jako dezinformace často označujeme sdělení, která jsou vyjádřením světonázoru. Tím pádem se u nich dá těžko empiricky dokazovat, zda jsou pravdivé, nebo ne. Takže definici sice máme, ale podle mého názoru není funkční. Kromě toho by stejně nebyla nic platná tam, kde potřebujeme právně závaznou formulaci. Takovou nemáme ani v Česku, ani v EU.

…

Dezinformace II. (P. Koubský – M. Heřmanová)

Prvním z často opakovaných a zažitých omylů je tvrzení, že sociální sítě a celý online prostor jsou plné dezinformací. Dá se spočítat a prokázat, že to není pravda. Všechny druhy politického diskurzu tvoří jen malou část obsahu sítí. Většina lidí se na internetu o politice vůbec bavit nechce. A dezinformace představují jen malou část té malé části. Je to ovšem velmi viditelná malá část. Dovede vyvolávat silné emoce a polarizovat celou diskuzi. Nicméně platí, že kvantitativně je malá. Sítě nejsou dezinformacemi zahlcené.

To je tedy jeden vyvrácený omyl. Co dál?

Dalšímu jsem zpočátku podléhala sama. Jako mnoho jiných lidí jsem i já věřila, že se nepravdivé informace šíří rychleji než pravdivé.

Rychlost šíření nijak nesouvisí s pravdivostí informace. Může ale nastat odlišný efekt, který v nás podporuje pocit, že lež je rychlejší. Často totiž záleží na tom, kdo přijde první. Když jednou informace, pravdivá nebo lživá, obsadí prostor, je těžké ji vyvrátit.

James Bridle – Temné zítřky

“Byla nám vštípena víra, že počítače činí svět jasnějším a efektivnějším, že snižují složitost a usnadňují nacházení lepších řešení problémů, které nás zužují, a že rozšiřují pole naší působnosti při nakládání s rozrůstající se sférou zkušenosti. Co když to ale vůbec není pravda? Pozorné studium dějin počítačů odhaluje soustavný růst neprůzračnosti napomáhající soustřeďování moci a jejímu ustupování do stále se zužujících sfér zkušenosti.” (str. 48)

Baraka, 1992

Dezinformace III. (P. Koubský – M. Heřmanová)

Žijeme v zemi, která se hlásí k liberální demokracii, tedy k velké míře osobních svobod. A ta liberální demokracie jak u nás, tak v rámci EU se zdá být stále méně snášenlivá vůči nemainstreamovým příběhům. Vůči pohádkám. Odkud se ta nesnášenlivost bere – v systému, kde by svoboda slova měla patřit k nejzákladnějším hodnotám?

…

Dezinformace a konspirace mohou být v takových situacích užitečné tím, že zasahují do naší bubliny zvenčí a propichují ji ve slabých místech. Je to vlastně specifický druh sociální kritiky. Upozorňuje na reálné problémy. I když je někdy pojednává způsobem, který mně může připadat nespravedlivý nebo neracionální. Ale i tak poukazuje na slabá místa systému.

A ten to trestá.

Myslím, že silný demokratický systém by neměl mít problém vyrovnat se s existencí odlišných narativů. Dá se to říci ještě důrazněji: v demokratickém veřejném prostoru musí vždy existovat dezinformace. To jinak nejde. A je to vlastně test míry naší liberálnosti, do jaké míry dokážeme přiznat legitimitu jinakosti, alternativním vysvětlením. Uznat, že mohou upozorňovat na reálné problémy.

Opakem je rychlá instinktivní reakce – nevidět, neslyšet, vytěsnit to. Je empiricky prokázáno, že takový přístup nefunguje, ničemu nepomáhá, naopak. Dál radikalizuje nositele alternativních vysvětlení světa.

Barva granátového jablka, 1969

Dezinformace III. (P. Koubský – M. Heřmanová)

Může být prostředí zároveň bezpečné a svobodné?

To je dobrá otázka, o které sama často přemýšlím. Tady jsme možná u jádra věci. To, co se teď děje, je vyjednávání hranic takového prostředí. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, ale co přesně to znamená v digitálním prostoru? Pořád je pro nás ještě nový a staví nás před problémy, které jsme dříve neřešili. Sociální sítě vyžadují schopnost představit si, že existují lidé, kteří přemýšlejí úplně jinak než já‚ mají jiné hodnoty. A nejen představit, že existují, ale smířit se s tím, že mají stejné právo být ve společném prostoru a své názory zastávat. Tím pádem budu pravděpodobně muset rozšířit svůj pohled na to, co je a co není společensky nebezpečný názor. Myslím, že to je proces, během kterého si osvojujeme tuhle novou šířku. Dovednost, které se všichni teprve učíme.

…

Dokážu nějak identifikovat, které situace v lidech vzbuzují pocit, že existující tlak na vytváření bezpečného prostoru jde proti nim, že je z toho prostoru vylučuje, že jim nezbývá, než se vůči němu vymezit zvenčí.

Tenhle mentální proces se děje lidem, které znám, blízkým lidem, kterých si velmi vážím. Trochu mě to děsí.

Pojmenujme, kdo nebo co ten tlak vytváří.

To právě neumím. Existují na to různé teorie, které mi ale připadají poněkud…

Konspirační.

Ano. Konspirační je představa, že existuje nějaká progresivní elitní úderka, která tlačí nějaké správné woke názory a všechno ostatní organizovaně potírá. Což mi přijde jako extrémní reakce na tu přítomnost odlišných názorů – že si to, že to někdo má jinak, nedokážu vysvětlit jinak než konspiračně.

Já také ne. Přesto se oba shodneme, že tlak existuje, že?

Jenže je otázka, zda není jen přirozeným důsledkem postupné generační výměny. Přičtěte k ní nové komunikační nástroje, nové druhy celosvětových krizí, na které je potřeba reagovat. To, co my vnímáme jako tlak a ohrožení, je možná prostě jen nová realita, na kterou zatím neumíme správně reagovat.

…

V normální společnosti vždy probíhá střet zájmů a zájmových skupin. Teď je otázka, jak v dnešních podmínkách ten střet moderovat, aby to bylo spravedlivé, aby nikdo nebyl umlčován. To se musíme postupně naučit.

„Je klíčové, abychom se nedívali jen na to, jak funguje nějaká konkrétní technologie a jak sama o sobě mění společnost nebo politiku. Spíš je třeba promýšlet technologický systém celkově.“ (Max Read)

Právě technologickému systému obecně zde říkám informační oceán. Jedná se nejen o všechny digitální technologie a celý internet, ale též o jeden každý stroj, co jich na naší planetě je a také o abstraktní stroje, systémy a struktury, které používáme k porozumění, orientaci a přetváření světa.

Stránka věnovaná informačnímu oceánu se tak přirozeně rozlévá po všech stránkách těchto stránek a také kamkoli jinam, kam v příštích oka mžicích povedou vaše pohledy a obrazy.

Toto je vtip. Asi.

Toto je něčí dobrý vtip.

Toto není vtip. Velké zrychlení. Přibližně od roku 1950 zrychlujeme prakticky ve všech aspektech našich životů.

Nárůst objemu informací je to, co vytváří dojem, že se svět zrychluje.

J. Hari – Ukradená pozornost, str. 44:

Jak na nás tato změna působí? Sune se usmál, když jsem se ho na to zeptal. „Na té rychlosti je něco skvělého, z čeho máme dobrý pocit… částečně proto, že se cítíme ponořeni do víru dění, a to je prima. Máte dojem, že jste ve spojení s celým světem a že ať se stane kdekoliv cokoliv, tak se to hned dozvíte a můžete si o tom vyhledat informace.“

A přitom máme dojem, že informace, kterým jsme vystaveni, mohou masivně narůstat a rychlost, s jakou k nám přicházejí, se může zvětšovat, a že to nemá žádné následky. To je ale klamné.

„Začíná to vyčerpávat. A co je důležitější, obětujeme hloubku ve všech dimenzích… Jít do hloubky znamená čas. A také rozvažování. Jestliže musíte být neustále v obraze a neustále posíláte maily, tak nemáte čas na to, věnovat se věcem do hloubky. Hloubka spojená s naší prací na vztazích také zabírá čas. A vyžaduje energii. Vyžaduje dlouhé časové úseky. A vyžaduje závazek a nasazení. Vyžaduje pozornost! Všechny tyhle věci, které vyžadují hlubší zaujetí, jsou tím poškozovány. Táhne nás to stále víc a víc nahoru, k povrchnosti.

…že my všichni kolektivně zažíváme „stále rychlejší vyčerpání zdrojů pozornosti“.

„Zrychlovali jsme po velmi dlouhou dobu, a jestliže máme nějaké limity, tak se k nim velmi rychle blížíme,“ řekl Sune Lehmann.

„Tahle akcelerace nemůže pokračovat donekonečna. Existuje fyzická mez rychlosti, jakou se věci mohou pohybovat. V určitém bodě se to musí zastavit. Ale já teď momentálně žádné zpomalení nevidím.“

Vědění je moc, říkalo se kdysi.

Stroj se stále domnívá, že to platí i dnes a řídí se podle toho. Avšak z lidského pohledu se zdá, že množství vědění má jistý limit. Alespoň co se smysluplnosti týče. Poslední dobou poznáváme, že čím více máme informací, tím méně toho víme.

Rozsáhlost informačního oceánu nepřímo úměrně souvisí se schopností člověka vyznat se ve světě. 

Od určitého množství informací platí, že příliš vědění rovná se bezmoc.

A tak dnes člověku nezbývalo nic jiného než důvěřovat, že svět ví, co dělá.

A taky že jeho srdce ví, co cítí. Z hlediska vývojové psychologie cítění předchází myšlení. Nejprve cítíme, a pak až myslíme. Cítění je hlubší než racionalita nebo kritické myšlení. Informačním oceánem se lze promýšlet očima, myslí i srdcem.

Nevědění nemusí být strašidelné, ani nevede nutně k bezmoci. Může též vést k fascinaci životem.

Informační oceán je technologická nika, s níž žijeme v symbióze. Snad.

Zpomalení je jednou z odpovědí.

Scéna z filmu Lucy (2014):

Množství dat, která se každou minutu objeví na síti, můžete nalézt zde:

https://www.domo.com/data-never-sleeps

Aktuální čísla o dnešním dni, jež ve skutečnosti vůbec nic nevysvětlují:

https://www.worldometers.info/cz/

„Vědci varují, že kapacita světa vytvářet informace výrazně překročila jeho schopnost je zpracovávat a uchovávat.“ (Zuboff – Věk kapitalismu dohledu; též např. Floridi – Čtvrtá revoluce)

https://www.visualcapitalist.com/how-much-data-is-generated-each-day/

Fotofon

V roce 1880 vynalezl Alexander Graham Bell fotofon, „bezdrátový“ přenos lidského hlasu. Fungoval díky odrazu světelného paprsku od reflexní plochy rozvibrované hlasem mluvčího. Provoz zcela závisel na jasné obloze…

Nadšený Bell napsal otci: 

„Slyšel jsem souvislou řeč sluneční záře! Slyšel jsem smích, kuckání a zpěv slunečního paprsku! Podařilo se mi zaslechnout stín, a dokonce jsem sluchem vnímal, jak přes sluneční kruh běží mrak.“

Bellův fotofon byl prvním vynálezem využívajícím světlo jako nosič složité informace. (James Bridle – Temné zítřky, str. 31) 

Sluneční světlo odrážející se od křídel a očí australských papoušků

„Každý rok vytváříme na internetu více obsahu než tvoří veškeré znalosti vytvořené od počátku lidstva. Počítá se dle velikosti potřebného úložiště, což není úplně nejpřesnější měřítko, neboť pětiminutové video zabere stejně prostoru jako sto knih. Nicméně bity a bajty paměti jsou jazykem, kterým stroje hovoří. Pětiminutové video obsahuje mnohem více detailů než slova, která jej popisují. Obsahuje výrazy tváře, hluky pozadí, graffiti na zdech, pohyby…

Tento masivní roční nárůst informací znamená, že kolektivní lidské vědění je každý rok rozředěno o padesát procent, takže pokud se zítra začneme chovat mnohem pozitivnějším způsobem (zbožné přání, já vím), většina vzorců reflektujících naše kolektivní lidské chování (to, co si o nás myslí umělé inteligence) by se za něco více než rok z negativních tendencí proměnila na pozitivní.“ (Mo Gawdat – Scary Smart, str. 267)

https://www.humanetech.com/youth/the-attention-economy

1. What do you think the app could know about you? 
2. How do you think that knowledge helps them sell advertising?
3. How do you think they use that information to keep you engaged?

Data a čísla

Datafikace, převod všeho a všech na data, je nejdůležitější z aktuálních mód. Data jsou ropou digitálního věku, říká se. Data jsou čísla, moře čísel. V rámci oficiálního vyprávění naší společnosti platí, že co nelze vyjádřit čísly, to se nepočítá. Cítíme, že svět se v posledních staletí stal skutečně komplikovaným a nepřehledným, a tak používáme čísla, abychom se v něm vyznali. Stal se komplikovaným, protože je nás jednak na planetě nebývale mnoho, jednak jsme zapnuli stroje všeho druhu a ty stroje proměnily poslední zbytky starého světa a jednak jsme v posledních staletí vyprodukovali oceány poznatků, faktů, informací, teorií a dalších znalostí a zkušeností a žádný člověk se v nich nedokáže zorientovat. A tak věříme na čísla a v digitalizované společnosti na data.

Data se nezajímají o vysvětlování

„Druhá poučka zní: když se snažíte vytvořit nějakou předpověď, nemusíte si moc lámat hlavu tím, proč váš model funguje. Seder mi nedokázal přesně vysvětlit, proč je velikost levé srdeční komory tak skvělým prediktorem úspěchu v dostizích. Ani neuměl přesně vyčíslit hodnotu koňské sleziny. Možná že koňští kardiologové a hematologové tuto záhadu jednoho dne vyřeší. V tuto chvíli je to však jedno. Sederovi jde o kvalitní predikce, ne o vysvětlení. Ve světě předpovědi je třeba vědět, že něco funguje, ne proč.“ (Seth Stephens-Davidowitz – Všichni lžou, str. 85)

Překlad ChatGPT:

Nakonec se ocitáme v prostředí, kde jsme všichni v konkurenci jeden s druhým o pozornost. Pokud chceme, aby byl náš hlas slyšen, potřebujeme mít zajímavější příspěvky. Obvykle to znamená:

Více hyperbolického jazyka „Toto je nejúžasnější video s kočkou, jaké jsem kdy viděl!“

Více „krásných“ fotografií zdokonalených filtry

Větší frekvence větší šance na získání pozornosti

Pokud chceme být vidět, musíme si vytvořit méně autentickou verzi sebe samých a našeho života, kterou lidé budou milovat, komentovat a sdílet – a algoritmy ji budou vybírat a zesilovat. Pokud krmíme algoritmus, získáme pozornost; pokud ignorujeme algoritmus, pak se cítíme jako bychom byli ignorováni.

Dnešní stroje nejsou než hejna čísel

Žijeme ve společnosti milující čísla.

Jsme závisláci numerických hodnot.

Jsme posedlí kvantifikací.

Než se z matematiky stal oficiální jazyk evropského myšlení, byla považována za magii.

„Naší největší ambicí je proměnit celkovou zkušenost s Googlem tak, aby byla krásně jednoduchá, téměř automagická, protože jsme pochopili, co chcete, a můžeme vám to poskytnout hned.“ (Larry Page – zakladatel Google, In: Zuboff – Věk kapitalismu dohledu, str. 157)

Co je miliarda

Poslední dobou používáme slovo „miliarda“ často, ale je těžké si představit, co to vlastně je. Když řekneme, že každá sekunda rovná se jedna, pak do tisíce napočítáme za necelých 17 minut. Do milionu napočítáme asi za 11 a půl dne. Miliarda je 1000x větší než milion, takže je to 11 574 dní, což je 31,7 let. Tím jsme se dostali ke gigabytům. K bilionu a terabytům informací bychom se tedy dostali za 31 709 let. K trilionu a petabytům bychom se dostali za 31 709 000 let.

V současnosti (11/22) se odhaduje, že internet obsahuje 64,2 ZB (2020) s výhledem k 180 ZB (2025) – podle: statista.com. Horní obrázek je z roku 2018, proto je na něm v roce 2020 zobrazeno 44 ZB. Bernard Marr & Co. na konci roku 2022 počítají něco kolem 97 ZB informačního oceánu. Zetabyte je trilion gigabitů. Kolik to je a co to znamená, si promyslete sami. Také nemusíte. O některých věcech člověk nemusí vůbec přemýšlet. On stejně nikdo doopravdy neví, kolik je na internetu dat a co je to vlastně miliarda.

Ve skutečnosti používáme k popisu informací tato čísla, protože vůbec není jasné, co je informace.

Žádná všeobecně dohodnutá definice informace neexistuje a tato nic neříkající čísla nám pomáhají se s tímto nevěděním vyrovnat. Když máme čísla, cítíme, že víme, i když vlastně nevíme.

Čísla nevysvětlují svět. Data neznají proč.

Čím více koukáme do tabulek, grafů, výkazů a různých jiných dokumentů, tím méně vnímáme svět. Čím více věnujeme pozornosti číslům, tím méně si všímáme svého okolí a svého nitra.

Život nemá proč mít tvar tabulek a kalendářů, což jsou také tabulky. Stejně jako obrazovky telefonů a počítačů. Internet je jen nástroj na globální sdílení hliněných tabulek objevených kdysi dávno v Mezopotámii anebo kdesi ještě dál.

Co kdyby to bylo naopak?

Co kdyby vše, co lze vyjádřit číslem nebylo důležité a bylo důležité především to, co se nijak číselně vyjádřit nedá. Smysl dávají maximálně číslice, jakmile počet v situaci přesáhne devět, stačí mluvit jednoduše o hodně nebo nesmírně.

Co kdyby to bylo naopak a data nevěděla a člověk věděl?