Kdyby existovala filosofie, která bere v potaz i děti, její příběhy by povstávaly z lásky. Láska by byla esencí světa, podstatou bytí i smyslem lidského života.
Z toho vyplývá, že by byla založena na vztazích a nikoli na jednotlivostech a tím pádem by nehrozil solipsismus, kdy má člověk pocit, že je jediným, kdo existuje, zatímco všechno a všichni ostatní mají jen pofidérní existenci a taky by se lidem nestávalo, že se nedokáží dohodnout, i když každý myslí a vnímá něco jiného. Láska umožňuje, aby spolu protiklady žily v klidu a aby se jakékoli konflikty vyřešily, přičemž se ví, že každý křik jednou přejde.
Díky tomu by nevznikaly ani totality ani celky ani individualismus a z něj pramenící samota a sobectví, protože děti vědí, že nejsou na světě sami a rodiče chápou, že nejsou žádnými jedinci, ale vždy jsou alespoň dvojicí a často trojicí, čtveřicí nebo pěticí. Nešlo by tedy o vztahy partnerské, ale o vztahy existencionální. Děti ví, že bez rodičů nepřežijí a rodiče si život bez dětí ani nepředstavují.
Filosofie se zahrnutými dětskými pohledy by nikam nespěchala, protože děti mají času dost. Augustinovo teď, teď, teď by vypadlo z kola ven a lidská nitra by naplnilo poznání, že život se vždy odehrává v přítomnosti, jejíž zadek je věčností. Každý přítomný oka mžik je součástí věčnosti, proto se v dětských očích dá spatřit její lesk a proto dětskými těly bezpřestání proudí nespěchání. Což neznamená, že někdy není něco potřeba úplně, ale úplně hned.
Hérakleitos, zlomek B 52: „Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami: království náleží dítěti.“
V dětském světě může být každá věc jinou věcí. Všechno může být i jinak. Proto může být každá dětská hra tou nejvážnější, smrtelně vážnou hrou. Neskutečné je někdy skutečné a jindy ne. Cokoli může být i nebýt současně. Svoboda jednoho může začínat tam, kde začíná svoboda druhého. Pro děti nikdy nic nikde nekončí, vše se pouze proměňuje v něco dalšího.
Máte-li dojem, že váš život stagnuje, jděte na nádraží dívat se, jak kolem jezdí vlaky. Anebo se zastavte na mostě, co vede přes dálnici.
Ve zlomku B 124 Hérakleitos píše: „Jako hromada ledabyle nasypaných věcí je nejkrásnější svět.
Děti nejsou posedlé úklidem jako dospělí. Ani filosofie s dětmi ve hře by nebyla tolik posedlá uklízením jako středověká scholastika, karteziánská racionalita a francouzsko-pruské osvícenství. Rozhodně je potřeba vypouštět motýly, co způsobují hurikány a draky taky a rozhodně je nemyslitelné vynechat z ontologického obrazu světa jednorožce a bazilišky a lišky. „Chci kolem sebe mít skřítky, neboť jsem odvážný,“ poznamenává k tomu Nietzsche.
Jinde ten starý lišák říká: „Má netrpělivá láska překypuje v proudech a stéká dolů, k východu, k západu. Z mlčenlivých hor i z bouřek bolesti šumí do údolí duše má… Novými cestami jdu, nová řeč vzchází; nabažil jsem se, jako všichni tvořící, starých jazyků. Nechce se již mému duchu kráčeti v střevících vyšlapaných.“
Když se dívám na Zoe nebo na Jáju, vidím před sebou celý ten dlouhý život, co není můj a přesto by beze mne nebyl. Vidím všechny ty příběhy, co si prožijí, zatímco teprve sedí u stolu a mají dovoleno jíst jako prasata, případně vůbec nejíst, nechtějí-li. Každá umatlaná ruka se musí dotknout nevypratelného, tak zní jeden ze základních axiomů dětské hermeneutiky. Svět je potřeba řádně osahat, ve vesmíru jsou skvrny povoleny.
V dětské filosofii by pohledy splývaly s obrazy a bylo by nerozhodnutelné, kde jeden přechází v druhého. Člověk není než pár čar pod usměvavým Sluncem.
Nebe by si klidně chodilo po zemi a když by se mu chtělo, jen tak by si poskakovalo. Rádo by se věšelo hlavou dolů.
Otázka po vlastnostech a tvarech prostoru a po zákonech pohybu v něm by byla redukována na otázku: ,,Kdy už tam budem?“
Každé dítě je nový svět. Svět uvnitř světa, střed vesmíru, kolem nějž obíhají planety, dinosauři i rodiče. Je to svět pohlcující staré světy. Zároveň platí, že se ze středu dětské duše na zemský povrch vyvěrají nejstarší příběhy světa. Vyprávění o průlezu ze tmy na světlo, originální otevření očí, příběh o počátcích života na pevnině. Před očima rodičů se odehrává plazení, lezení, chození, škobrtání, padání i příběh o vstávání v nelidskou dobu.
Dětská filosofie naslouchá, jak slova povstávají z mumlání a mlaskání a bručení a bzučení a nezapomíná, že výkřiky se vždy rodí z absolutního ticha. Jazyk miluje nesrozumitelnost, protože ví, že je jeho matkou i otcem, že je vždy božskou nepochopitelností a lidským hledáním, nepochopením a nevěděním. V dětských slovech neslovech je slyšet ozvěny šlápot, co první lidé udělaly do pravěkého bahna. Každý rodič je dítětem, i když občas se někdo narodí z vajíčka sneseného bohy, takže to neplatí obecně.
Taková filosofie se čte tělem, duší i duchem. S důvěrou, otevřeností a zvědavostí v srdci. Čte se pozorně, protože pozornost je láska a protože se nedá číst, aniž by se současně nežila. Je plná omylů, přešlapů, chyb, zkoušení a zakoušení, jaké to je kousnou se do jazyka, do dásní a do ruky tak silně, dokud se zuby neobtisknou do kůže tak, aby je bylo vidět alespoň pár dalších minut. Taková filosofie se nebojí překvapení, zázraků, cest za horizont, za zrcadlo ani za devatero hor a devatero řek. Dětská filosofie je plná pláče, breku, naříkání a pofňukávání a také hlazení, objímání, utěšování, utírání nosu a slzavých úsměvů.
Je to láskyplná filosofie, co dává životu smysl a slibuje, že svět nikde a nikdy nekončí.