Nastaly časy, kdy tvoříme nový příběh světa
V žádném případě se nejedná o přednášku, přednášky náleží do starého světa.
Jde o mentorovanou, brainstormingovou besedu, při níž se v nitrech účastníků zlovolně převalují temná mračna a občas z nich vzejde blesk, jehož světlo má moc projít zdmi do vedlejší místnosti. Je to nicméně klidná mozková bouře. Některé z jejích hromů se sice rozléhají po celé krajině, ale jiné jsou tišší než věty, které se ve slušné společnosti neříkají.
Během našeho setkání se smí říkat vše.
Každý člověk má moc prožít smysluplný život. Nejen naše děti, ale i my bychom si to měli dovolit. Smíme, umíme to, můžeme to udělat. Navíc pokud to neuděláme, jen velmi těžko to za pár let zvládnou naše děti. Z jistých důvodů poslední dobou svou moc příliš nevyužíváme. Pokusíme se to změnit, ale zda-li se to podaří, záleží nakonec na každém. V tom právě spočívá lidská moc a svoboda. Tedy částečně. Podstatnou vlastností nového světa jsou totiž spolupráce a sdílení.
Beseda může účastníky bolet. Pro někoho může být velmi nepříjemná. Vyslovené či zviditelněné se v nich může zmítat a mlátit a ven může vycházet ve formě zloby či dokonce vzteku. Pro jiné může být setkání naopak velmi osvěžující a oči otevírající. To je však jen začátek příběhu, o němž mnozí z nás vědí od svého narození. Není žádný krásnější a životodárnější úkol, žádný smysluplnější projekt než ten, co nás v nadcházejících letech všechny čeká. Máme moc si to užít a mít z života radost.
Stránka se rodí: Více o AI naleznete zde.
Setkání by mělo být delší. Čím déle se budeme nořit do hlubin přítomného času, tím pro nás bude vše, co se během něj odehraje, přínosnější. Minimální délka jsou 4 hodiny. Pak by se jednalo o úvod do tématu.
Za celodenní (8-12 h) či dvoudenní setkání se dostaneme mnohem dál. Až do míst, kde pramení lidská svoboda, moc, tvořivost a nadšení ze smysluplnosti života. Tato místa se nacházejí v nás i všude kolem nás.
„Pokud bude dál převládat uvažování, které ztotožňuje naši ekonomickou hodnotu s naší hodnotou jako lidských bytostí, pak přechod do éry AI zpustoší naší společnost a napáchá velké škody na naší individuální psychologii. Existuje ale i jiná cesta, která nabízí využití umělé inteligence k podstatnému posílení toho, co nás skutečně dělá lidmi. Tato cesta nebude snadná, věřím ale, že je to naše nejlepší naděje nejen na přežití ve věku AI, ale také na další rozvoj. Znamená to dát se směrem, jímž jsem se pustil ve vlastním životě – přesunout pozornost ze strojů zpět na lidi a z inteligence zpět na lásku.” (Kai-Fu Lee – Supervelmoci umělé inteligence, str. 213)
O přechodu ze starého do nového světa
Když digitalizujeme společnost, starý řád se proměňuje na nový. Tušíme, že budeme-li pokračovat dál v tom, co děláme a jak to děláme, nedopadne to hezky. Když se spoléháme na stroje, přicházíme o sebedůvěru, moc a zdá se, že i o půdu pod nohama. Když věříme v pravdy vycházející z čísel a abstraktních vztahů, ztrácíme vědomí, že náš život má smysl. Když trávíme čas s pohledy upřenými na obrazovky, nevšímáme si sebe sama ani druhých kolem nás. A tak nevíme, jakou máme moc a že před námi stojí úkol vytvořit celý jeden nový svět.
Neboť ten starý nás vede k absolutní závislosti na chytrých strojích, k chronickým epidemiím samoty, stresu, marnosti a ztracenosti, k vyhynutí miliónů živočišných, rostlinných a mikrobiálních druhů a konečně k zničení našeho životního prostředí, což je něco, s čím bychom měli něco dělat, pokud se domníváme, že jsme racionální a citlivé bytosti. Máme na to prý asi deset let, ale možná to bude víc, třeba patnáct nebo dvacet. Začít to řešit jsme měli včera…
Pořád popisuju starý příběh, ale je potřeba začít vyprávět příběh nový!
Jak by se nám líbilo žít a co nám v tom brání?
Zpomalit a naslouchat vlastnímu nitru. Věnovat pozornost svému tělu, slyšet své srdce, prohrabat se mezi svými myšlenkami.
Sebedůvěra…imaginace
Hravé a přemýšlivé setkání, skutečně koučovací – setkání „zájezdový autobus“.
Nebudeme meditovat, budeme si hrát. S různými předměty, s naším tělem, smysly, myšlením a cítěním. To je pro nahlédnutí smyslu života velmi případné. Dospělí si dnes hrají tak málo, že na ně z hravosti jde často strach. Považujeme hru za něco lehkovážného a nedůstojného, jenže to je chyba. Děti při hrách objevují, jak funguje svět i kde leží hranice jejich schopností, přičemž považují hraní ze zcela právoplatnou a smysluplnou součást života. Pro děti jsou hry skutečné a často i vážné, jako by v nich šlo o celý svět. Přestože si to nemyslíme, i dnešní dospělí si rádi hrají.
Beseda je mnohem více povídací než přednáška, všichni máme k tématu co říct a dnes již nedává smysl jen sedět a pasivně poslouchat. Beseda trvá mezi dvěmi a třemi hodinami, a tak v ní není tolik času na hraní, což však neznamená, že by v ní nebyl prostor na objevování hravých dětských pohledů a zakoušení zákoutí dětských duší. I se slovy se dají hrát smysluplné a inspirativní hry, to ví každé dítě.
Cena besed a setkání závisí na délce trvání a možnostech organizátorů.