Aneb o informačním oceánu, infosféře, kapitalismu, životě onlife a cestě do nikam, což je vše jedno a totéž, totiž stroj.
Žijeme v symbióze se strojem. Otázkou je, kdy nebo kde se symbióza proměňuje na parazitismus. Další otázka zní: Dokážeme ještě rozlišit, kde se rozléhá lidskost a kde již leží hájemství strojovitosti? Anebo takové tázání již nedává smysl, protože lidskost člověka dávno splynula s přirozeností stroje?
Je to stroj, kdo nás nutí žít naše životy tak, jak je žijeme. Nastavuje naše hodinky a tvoří kolonky našich kalendářů. Přesvědčuje nás o důležitosti mechanických zákonitostí, vemlouvá nám víru v abstraktní světy, formuje, jak vnímáme a také tvaruje, jak se vidíme a jak o sobě smýšlíme. Ovšemže k tomu všemu máme stále co říct. Jsme to konečně my, lidí, kdo staví stroj a udržuje ho při životě. Jenže čím je stroj chytřejší, rozsáhlejší a komplexnější, tím méně k tomu máme co říct. Dokonce jsou i tací, kteří vážně přemýšlí o tom, že stroj se bez nás brzy obejde.
Současně žijeme v časech, kdy zjišťujeme, že bude lepší, když budeme stroji věnovat spíše méně pozornosti a mnohem více se zaměříme na život, na lidskost, přírodu, lásku a smysl.
