Všichni jsme digiděti

Digitální technologie tvoří nedílnou součást našich životů. Nedokážeme si bez nich představit ani sami sebe. Tvarují naše těla, obsahy našich myšlenek i krajiny, jimiž se procházejí naše duše. Jak se liší člověk s chytrým telefonem od člověka s životem na dlani?

Dovol si nevědět

Žijeme v informační, digitální či postfaktické době. Ve světě skládajícím se z obrazů a textů není snadné určit, co je pravda a co je jenom jako, jen na oko. Možná je to dokonce nemožné. Možná už nikdy nebudeme s jistotou vědět, kdo nebo co jsme. Možná nejsme.

Běháme rychlostí procesorů

Kdo má dnes čas? Běháme z místa na místo. Zařizujeme se. Aktualizujeme. Neumíme vypnout. Nesmíme ztratit signál. Více a více se podobáme počítačům. Bezpřestání propočítáváme. Kdo není rychlý jako operační paměť, ztrácí půdu pod nohama. Kdo je, ztrácí sama sebe.

Chytrý telefon je přítel

Kolikrát jsi dnes pohladila svůj chytrý telefon? Obracíš se k němu, kdykoli zapípá. Bojíš se nechat ho doma samotného. Co kdyby se mu něco stalo? A co kdyby se něco stalo tobě? Není to obyčejný telefon. Je to globální síť, pár kamer, kino, knihovna, koncertní sál, tvá paměť, tvé zrcadlo... 

Digitální závislost je přirozená

Internet se nedá vypnout. Máme rádi stroje. Jsou pro nás životně nezbytné. Jsme na nich závislí. Digiděti se stávají závislými na počítačích, protože jsou na nich závislí všichni dospělí kolem nich. Jsme digitální společností v mediální krajině. Jsme ještě lidé.

Svět je ve tvých očích

Kde končí tvůj pohled a začíná obraz, na který se zrovna díváš? Kde začíná tvé okolí, když nemůžeš přestat myslet na svou dotykovou obrazovku, na svůj profil, na svůj internetbanking? Kde končí člověk a začíná krajina z jedniček a nul? Jak žiješ? Máš se. Máš se spokojeně, klidně, radostě?