Jak Google rozežral vzdělávací systém

Mnoha lidem se to nebude líbit. Svedou to na virus a řeknou, že Google nebo Microsoft za nic nemůžou, že to jsou jen nástroje, a že se stejně nedalo dělat nic jiného. Za tím popíráním bude strach, že by to někdo mohl hodit na ně. Na ředitele, učitele, rodiče. Nebo na ministerstvo, řekne se, že nás nezvládli připravit. Budou se bránit, řeknou, že byly prázdniny a sepsali a vytiskli a rozeslali, co mohli, ale že to nikdo nečetl. Vzájemné obviňování a pocity viny nikam nepovedou. Ve skutečnosti nikdo nenese vinu za rozpad vzdělávacího systému. Prostě se to ve 20. letech 21. století stalo.

Tolik o budoucnosti, která, jak všichni víme, se už děje. Už dvacet let Google proměňuje svět. Nikdo na to není připraven. Mění ho ve dne i v noci, v pracovní dny i o prázdninách. Abychom pochopili, jak došlo k tomu, že pohotovostní distanční výuka rozežrala vzdělávání, musíme se na skok podívat do minulosti. O dvě stě let zpátky.

V roce 1820 škola vypadala zcela jinak než dnešní „tradiční“ škola. Už byla padesát let povinná, ale vědní obory jako biologie, chemie, dějepis nebo zeměpis byly tenkrát teprve v plenkách. Mnoho osobností známých z dějin literatury se ještě nenarodilo. Bolzano psal o nekonečnech, ale Cantor, který nekonečna rád dělil do množin, se narodí až za pětadvacet let, Russelovi, jenž už naplno používá výraz „teorie množin“ za třicet dva. Do školních počtů v roce 1820 množiny rozhodně nespadaly. Psalo se nikoli do sešitů, ale na tabulky (cca, viz odkaz níže).

Během 19. století se stala jedna podstatnější věc než postupné utváření vzdělávacího kurikula. Rapidně se rozšířil knihtisk. Ve velkém se začaly tisknout noviny a číst knihy. Díky povinné školní docházce rostlo množství gramotných lidí, tedy čtenářů, a tak se s poptávkou zvedla i nabídka. Knihtisk se přirozeně rozšířil i do škol. Tabulky na psaní byly postupně vytlačeny sešity, herbáře a výpisky pedagogů učebnicemi. Ne všem učitelům se to líbilo. Někteří vzdorovali technologickému pokroku roky, ale nakonec modernizace vzdělávacího systému proběhla.

Četl jsem o jednom maloměstském učiteli, který nutil své žáky – včetně jednoho budoucího literáta – jehlou vyškrabávat z papíru zaschlou tuš. Byl zvyklý na tabulky a neviděl důvod měnit ověřenou didaktiku. Za protrhnutí sešitu se trestalo rákoskou. „To mi jako chcete říct, že jsem to dvacet let dělal špatně?“ říkával prý svým kolegům, kteří se ho snažili přesvědčit, že je možné využívat i další strany sešitu a nikoli jen tu první. ,,Sešity jsou drahé,“ odpovídal, ,,a jejich užitečnost pro výuku se přeceňuje.“

Spíš jsem to nečetl, ale vymyslel, abych ilustroval jeden z aspektů přechodu z technologie knihtisku, na níž jsou školy zvyklé, směrem k digitálním aparátům. Pocit, že nástroje typu Google Classroom nebo MS Teams slouží k přenesení výuky do kyberprostoru, a proto umožňují, aby se školní vzdělávání odehrávalo distančně. Přesvědčení, že s přechodem do digitálu, se toho pro formu a náplň vzdělávání zase tolik nemění.

http://institute-of-progressive-education-and-learning.org/a-history-of-education-technology/

Ani Classroom ani Teams nejsou vzdělávací aplikace. Neodehrává se v nich učení. Jsou to nástroje na organizaci výuky, ale nikoli pro výuku. Veškerý čas věnovaný těmto rozhraním, jak ze strany pedagogů, tak žáků a studentů, je časem věnovaným škole, ale nikoli vzdělávání. To, co se digitalizuje, když se noříme do jejich struktur, vychytávek a funkcí, je budova školy a její chod, nikoli proces předávání poznání z dospělých na děti. Digitalizujeme notýsek učitelky, kam si zapisuje známky, rozvrh na nástěnce, pracovní sešit, test a sezení v lavici s pohledem upřeným na tabuli, ale to neznamená, že digitalizujeme učení.

Jako kdyby učení probíhalo, když žák odnáší napsaný sloh a pokládá ho na katedru. Jako kdyby být vzdělaným znamenalo mít vše odevzdané. Jako kdyby skutečnost, že jsem se přihlásil, říkala, že jsem přítomen, a proto se učím, poznávám a objevuji. Každý ví, že ve škole je potřeba ještě něco konkrétního dělat a zažívat, aby mělo smysl tam být. Prostá existence školních chodeb a výskyt v jejich útrobách vzdělání nezpůsobuje. Stejně jako udělení známky nebo zápis v třídní knize.

Google a Microsoft na to jdou dobře. Přes učitele. Ti mají na podobu vzdělávacího procesu největší praktický vliv. Vědí, že většina z nich (podle některých výzkumů 60-70%) má rádo pořádek a jistoty a rozhodně ke spokojenosti nepotřebují nějaké novoty, jako například komplexitu digitální distribuce informací. A tak jim nabízejí službu, jež jim nabízí přehledně a prakticky digitalizovat jejich pedagogickou agendu, čímž je umožněno pokračování školní mikroadministrativy i během distančního vzdělávání. Učitelé tak mají pocit, že nadále učí, což se hodí, protože jim to nyní, v časech, kdy není nic jisté, dává pocit kontroly, který mají učitelé a učitelky moc rádi.

Probíhá masivní reklamní boj mezi Classroomem a Teamsy. Je to pro dobro dětí a ještě že si to můžeme nainstalovat zdarma. Lepší období si pro realizaci svého byznysplánu naše milé korporace snad ani nemohly vybrat. Až by se dalo říct, že čekaly, kdy něco takového jako pohotovostní distanční výuka nastane. Nejde jim o vzdělávání dětí, ale o data, která proces učení generuje. Čím víc odevzdaných testů, tím víc dat, tím lepší psychologické profily jednotlivých dětí, tím dokonalejší znalost jejich chování atd. Nejde jim o vzdělávání, ale o monopolizaci informačních toků. K čemu memorovat fakta, když se dá všechno najít na Googlu. Já vím, že si to nemyslíte, ale Google si to myslí a rozhodně by se mu líbilo, kdyby si to jednou mysleli všichni. Microsoft doufá, že Google jednou někde zakopne a oni ho zase budou moci předběhnout.

Classroom a Teams nedigitalizují jen pracovní materiály, digitalizují školní budovu a to, co se v ní odehrává a nachází. Digitalizují sešity, učebnice, dokumenty, ale také uklízečky, kabinet a školní třídy. Nabízejí virtuální tabule a nástěnky, outsourcují lavice a židle, přebírají zodpovědnost za udržení pozornosti žáků, radí učitelům, jak vyvolávat a jak ztišovat rozbouřenou třídu. O vzdělání jde až v druhé řadě. Primární je nahrazení knihtisku digitálními aparáty, které vlastní, ovládají a analyzují právě oni, a s tím spojené převzetí informačních toků do své správy. Škola je totiž také médium, podobně jako rádio, televize nebo internet. Je to informační aparát. Každý mediální nástroj má ambici být dominantním informačním médiem. A tak Google a Microsoft rozežírají vzdělávací systém. Na ministerstvu o tom ví pár lidí, ale nemohou s tím nic dělat. Většina, včetně ministra, to neví. Nevidí, že jejich tabulky už nejsou potřeba a nic nezmůžou, ani když jsou správně, protože nastává doba, kdy je každá třída nekonečně velká, každá škola nekonečně otevřená a každý rodič se stává učitelem svých dětí. Jednoduše přišla taková doba.

V rámci distanční výuky je tíha digitální transofrmace přenesena na rodiče a učitele. Mají zabezpečit dojem, že se nic neděje. Drtivá většina pedagogů digitalizaci společnosti nerozumí, a tak na rodiče tlačí. Anebo naopak, rodiče tlačí na učitele, aby se neflákali a neexperimentovali a učili dál, jak jsou zvyklí. Všichni touží předstírat, že je to jen přechodné řešení, jen jedno období, po němž se vše vrátí do známých kolejí. Protože přiznat si, že to tak není, znamená nevědět, co se děje, plavat v rozbouřeném informačním oceánu, ztrácet se v chaosu a utápět se v nejistotách, což nikdo nemá rád. Jenže přesně to se děje, když se digitalizuje svět.

Digitální technologie mají své vlastnosti a způsoby, které se jejich používáním šíří po světě. Digitální informace jsou nestálé, proměnlivé, a proto se hůře organizují nebo hodnotí. Ale je snazší je vytvářet a sdílet než informace analogické (např. napsat a poslat mail trvá kratší dobu než napsat a poslat dopis). Oproti očekáváním to neusnadňuje život. Díky digitalizaci distribuce informací bychom měli mít více času, ale děje se opak. Není to tak, že práci uděláme rychleji a máme volno. Je to tak, že za stejný čas stihneme vyprodukovat a rozeslat více informací. Děje se to všude, kde byl psací stroj nahrazen počítačem (bobtnání administrativy) nebo kde byl osobní kontakt vyměněn za komunikaci online (předávkování vjemy). Důsledky, které digitalizace přinesla vzdělávacímu systému byly očekávatelné, ale dobu nezastavíš.

Časem se pocit, že distanční výuka nepřináší očekávané a uspokojivé výsledky, rozšíří a zvětší. Víc a víc se bude ukazovat, že Classroom ani Teamsy nebyly vzdělávací aplikace. Mnoha lidem se to nebude líbit, budou zklamaní, utrmácení koukáním do obrazovky, frustrovaní, vyhořelí. Pocítí marnost, nepřijetí a nedocenění za tolik času a úsilí, jež věnovali činnostem ve virtuálních třídách. Budou to ředitelé, učitelé i rodiče. Na povrch vyplavou všemožná traumata, komplexy a strachy. To se děje vždy, když jsou nabourány zvyklosti, když starý svět mizí a nový ještě nestojí.

Na děti to tolik nedolehne, jsou flexibilní a zvyklé přizpůsobovat se novým pořádkům. Mnoho lidí vyvodí z distanční výuky pozitivní zkušenosti. Díky tomu bude digitalizace vzdělávacího systému pokračovat. Google a Microsoft optimalizují své produkty a my si na ně zvykneme. Školní chodby nám budou připadat stále nepraktičtější a zbytečnější. Vzdělávací systém se promění. V čem může změna spočívat, aby výsledkem nebyl algoritmus, digitální totalita a studená síť virtuálních realit, ale životodárný a smysluplný člověk obývající zdravý svět, by mělo být předmětem stovek a tisíců debat. Doma u večeře třeba. Je nutné, mimochodem, aktualizovat vzdělávací kurikulum. Co si myslíme, že by se dnešní děti měly učit? Odpověď je na vás, na rodičích, učitelích a ředitelích. A na dětech. Ministerstvo je ze hry, protože digitalizace aparátů eliminuje vertikální struktury řízení ve prospěch těch horizontálních. Google a Microsoft se o obsah nezajímají, analýzu dat je možné provádět na jakýchkoliv datových sadách.

Nejdál jsou s inovací vzdělávání zatím děti. Především ty, které upřednostňují spánek před ranní online lekcí. Anebo ty, které do tříd pouštějí cizí děti, aby tam dělaly bordel. Anebo ty, které brouzdají po Youtube a učí se, co je zajímá. To dělají i nejživější z pedagogů. Nejživější rodiče, na druhou stranu, jsou úplně v klidu, protože ví, že pár měsíců či let bez docházky do školní budovy nemá na život člověka žádné fatální dopady. Možná spíš naopak. Ten klid pak přenášejí na své děti. Nic důležitějšího než jak být v klidu se ve 21. století naučit nedá.

Na počátku 20. století zavedli ekonomové do svých traktátů čísla, rovnice, grafy a podobné výpočty. Na konci 20. století už ekonomové nemyslí, ale výhradně počítají. Je to krásný příklad toho, jak může nástroj změnit člověka a jeho pohled na svět. Nastává čas změnit pohled na vzdělávání. Buď to uděláte vy, anebo to za vás udělá jeden z chytrých algoritmů.

Může existovat živá škola, kde lidé, dospělí i děti, tvořivě pracují s informačním oceánem kolem nich. Lidé zde dýchají společný vzduch. V takové škole nikdo Google Classroom ani MS Teams k ničemu nepotřebuje, protože se tu ví, že pravé poznání se zapisuje do myslí a srdcí a nikoli do tabulek. Když Google rozežral vzdělávací systém, vyrojilo se nepřeberné množství živých škol.

Jan Kršňák

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *