„Předškolní děti by ideálně žádný čas před obrazovkami mít neměly. Ale není potřeba se trápit tím, že nejsem ideální rodič a nezvládnu všechno dělat na sto procent. Když budete unavená nervózní máma, klidně dítě na půl hodiny k obrazovce posaďte a odpočiňte si. Unavená máma je škodlivější informační médium než obrazovka,“ říká Jan Kršňák, autor projektu Digiděti.
„Pravým důvodem, proč děti dostanou první mobil, je sociální tlak, ne to, že jdou samy cestu do školy. Vychází to ze strachu rodičů. Máme pocit, že dítě opouští bezpečný domov a máme strach, což je pochopitelné. Tento strach se ale nedá vyřešit tím, že dítě připojíte na satelit a budete ho sledovat. Děje se pak to, že vychováváme děti, které se nedokážou pohybovat po venku bez mobilu. Reálně se děje, že se dvanáctileté dítě cítí s mobilem bezpečněji a musí ho u sebe pořád mít. Protože nikdy nebylo venku, aniž by s sebou mělo tuhle ‚záchrannou vestu‘,“ shrnuje Jan Kršňák svoje zkušenosti.
„Víc než kontrola funguje důvěra. Problémy v kyberprostoru se nedají vyřešit předem a nedá se jim zabránit. Můžeme se o nich s dětmi bavit, ale nebude to mít žádný efekt na to, jestli se to stane, nebo ne. Takže potřebujeme dosáhnout toho, aby za námi dítě přišlo, když ve čtrnácti poslalo někomu nahé fotky, které teď kolují po škole. Aby přišlo a opřelo se o nás a my abychom mohli říct, že to spolu zvládneme,“ říká Kršňák. „Důvěryplný vztah ale nevybudujeme, když budeme dítě neustále kontrolovat a dávat mu příkazy, když na něj budeme házet svůj strach.“
„Když na sebe vezmete tu ohromně náročnou roli moderátora, jehož úkolem je ochránit děti před internetem, selžete.“ Poslechněte si rozhovor s autorem projektu Digiděti Janem Kršňákem.
