Jorge Luis Borges – O důslednosti vědy
V oné Říši dosáhlo Kartografické Umění takové Dokonalosti, že Mapa jediné Provincie byla velká jako celé Město a Mapa Říše jako celá Provincie. Časem tyto Obrovské Mapy přestaly uspokojovat, a proto Kolegium Kartografů vytvořilo Mapu Říše, která měla velikost Říše a přesně odpovídala jejím rozměrům. Další Generace, které si tolik nepotrpěly na Studium Kartografie, usoudily, že tato prostorová Mapa je k Ničemu, a zcela Nemilosrdně ji vystavily Nepohodě Slunce a Zimy.V Pouštích na Západě se dochovaly trosky Zničené Mapy, obývané Zvěří a Žebráky; v celé Zemi nezbyla jediná památka na Kartografické Vědy.
(Suárez Miranda: Cesty Moudrých mužů, kniha čtvrtá, XIV. kap., Lérida 1658)
Joseph Chilton Pearce – Mezi myslí a srdcem
Stejně tak naše elektromagnetické zobrazování srdečního proudění odhaluje pouze „virtuální realitu“ toho, co se děje, a nikoli skutečnou věc jako takovou. Tím skutečným je naše JÁ a podstata našeho srdce, které nejsou samy o sobě viditelné.
Já a podstata bytí srdce jsou rezonance nacházené ve fyzických projevech, například v elektromagnetických polích. Rezonance však v tomto případě není fyzickou – a tedy měřitelnou – látkou; jedná se spíše o pociťovanou zkušenost.
Mapa není totéž co mapovaná země a slovo pro nějakou skutečnost není danou skutečností.
Technické jevy, které nám zprostředkovávají „mapu“ tohoto „proudění ze srdce“ nejsou s prouděním totožné a ani zdaleka nenabízejí jeho vysvětlení.
Naše logická vodítka ohledně toho, co je skutečné a co skutečnost jen napodobuje, se mohou v záplavě všech našich přístrojů virtuální reality poplést. Stejné chyby se dopouštíme v souvislosti s myslí a mozkem, jež tvoří podivnou smyčku (více v knize samé), v níž jedno umožňuje vznik druhého a je nezbytné pro jeho fungování, avšak není s ním totožné.
Henry Corbin – Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn ´Arabího
Věda o Imaginaci je také vědou o zrcadlech (kaloptrikou), o všech zrcadlících „plochách“ a o formách, které se v nich ukazují. Jakožto věda o speculum (latinsky zrcadlo, pozn. JK) řadí se na stupeň spekulativní theosofie, na stupeň teorie duchovních vidění a projevů, vyvozujíc všechny důsledky z toho, že ačkoli se formy objevují v zrcadlech, přesto ve zrcadlech nejsou. Závisí na ní též mystická geografie, poznání té Země vytvořené z nadbytku Adamovy hlíny, kde všechny věci viděné na tomto světě existují v subtilním stavu „nehmotné matérie“, i se svými figurami, svými obrysy a barvami. (str. 198)
Digiděti
Obrazy a pohledy jsou skutečné nebo neskutečné? A když jsou digitálně zasíťované? A když se vzájemně prostupují? Kde končí pohledy a začínají obrazy.
Jsou myšlenky skutečné? Nebo jsou to obrazy, zrcadla, pohledy či slova? A co když jsou to sovy, které nikdy nejsou tím, kým se zdají být.
A hra se slovy, je to jen hra nebo to může být i vážná hra? A když je to počítačová hra, co se děje potom?
Tabulky, grafy, data a oficiální dokumenty, jsou opravdovými obrazy nebo jsou jen fantaziemi knihtisku nebo halucinacemi softwaru? Kdy je forma formuláře skutečná a pevně daná, tvrdá jako skála, trvanlivá jako čas sám?
A Věda založená na Velkých Datech a Statistice je Vědou vedoucí k Pravdě nebo Vědou vedoucí k Pravdě-Podobnosti?
Jak vídává svět člověk trávící dny a noci ve společnosti obrazovek? Jak zorientovaný je, kdo se řídí podle mapy? Jaký rozhled má, kdo hledí do dálky výhradně skrz dalekohled internetu?
Dopočítá se někdy, kdo věří v moc a fakticitu čísel?
Uvidím někdy v zrcadle sám sebe?
Co znamená být člověkem, táží se digiděti, když brouzdají informačním oceánem. Ostrov obklopuje moře. Kdo obklopuje koho?
„…se imaginativní svědecké vidění stává viděním srdce, tj. viděním za pomoci vnitřního oka, viděním, které je viděním Boha prostřednictvím sebe sama, přičemž srdce je orgánem, ,,okem“, jímž Bůh vidí sebe sama – kontemplující je kontemplovaným – mé vidění jeho je zároveň jeho viděním mne,“ píše Corbin o vidění Ibn ´Arabího.
A rodiče se dívají na děti a děti se dívají rodiče a jedni chápou svět očima druhých a druzí vídají svět očima prvních. Jak rodiče, tak děti jsou kousky vesmíru zažívajícího úžasné klubko dobrodružství. Oči všech tvorů jsou užaslé krásou stvoření a v moři pohledů a obrazů se děti dívají na rodiče jako na bohy a rodiče se dívají na děti jako na ty absolutně nejtajemnější tvory.
